Gratulace k Michalu D.

Když se podaří, co se dařit má, pak člověka zaujmou i výsledky ankety TýTý. Proti hlasu lidu, jehož srdci nejmilejším zpěvákem se v roce 2011 stal Michal David, nelze nic namítat. Je to upřímná, legitimní zpráva a stavět se proti ní by bylo asi tak platné jako odsuzovat, že prší.

Vítězům se sluší pogratulovat. V první řadě blahopřejeme samotným televizím: skrze TýTý si provádějí masový průzkum oblíbenosti. Ten jim nyní vyvrhl jasnou zprávu, jak cítí publikum, které si české televizní kanály vychovaly, připoutaly a učinily z nich jádro svých přispěvatelů. Jistěže to není celý národ: jsou to generačně a sociálně jen ti, které v době mnoha médií dodnes zajímá obrazovka. Ti v pestré nabídce dosud většinou ukazovali jako k vůdčí hodnotě ke Karlu Gottovi. Letos se rozhodli volit alternativněji.

Ředitelé programů, dramaturgové a zadavatelé reklamy jistě nevezmou velká čísla z TýTý na lehkou váhu. Nyní přesněji vědí, co chce český televizní divák jedenadvacátého století, a proto mu to nabídnou v hustší porci. ČT by snad měla brát zřetel na všechny rozmanité typy diváků, ale v těžkých dobách (jsou těžké časy, byly vždycky) není čas na hrdinství a jasný pokyn diváků bude jistě odměněn těsnějším sepětím s vkusem Davidových fanoušků.

Gratulujeme také Michalu Davidovi: přízeň sportovců, českých státníků i obyčejných lidí ukazuje, že dávno překročil stín cenzorské doby, jejímž prominentem byl. Jeho tehdejší přítomnost v médiích se v jistém typu posluchačů uhnízdila trvale a mezi zážitky jejich bohatého života získala výsadní místo. Český národ a Michal David se nerozborně spojili jako vejce a mouka v jediné těsto, rytmy Kroků Františka Janečka a písní z muzikálu Kat Mydlář přešly do všelidového DNA. Statisíce chodí a budou chodit s tímto názorem k volbám, vychovávat děti a předávat dalším generacím názor, že po týdnu stráveném dřinou na pracovišti mají nárok relaxovat při něčem příjemně prázdném, co znají všichni sousedi, takže je o čem mluvit. Až se jednou odeberou na věčnost, pod zářivým světlem diskokoule zazní tenor vítěze mezi zpěváky, Michala Davida. Bude jim navěky zpívat píseň o touze žít nonstop. K čemuž přidáváme gratulaci třetí, určenou všem, kdo pro svého vítěze hlasovali.

Sám sobě Kaddáfím

Dění kolem Kaddáfího rychle stárne, ale pár pohledů za kulisy odhalilo něco stálejšího než je revoluční zpravodajství.

Nevypadá to jako reakce na nátlak: tentokrát byly světové hvězdy jaksi rychlejší a předběhly povyk médií. Jednají jako první: Beyoncé oznámila, že honorář, který dostala za předloňské vystoupení pro Kaddáfího syna, poslala na charitu ve prospěch Haiti. Díky WikiLeaks víme, že to dělalo dva miliony dolarů: to už se skoro blíží pojmu účinná lítost.

Beyoncé odblokovala stav „o ničem nevím, jsem jen bavič, snad se tolik nestalo“. „Jakmile se ukázalo, že organizátor pracoval pro Kaddáfího rodinu, rozhodli jsme se dát peníze na dobrou věc,“ řekla mluvčí zpěvačky. Po Beyoncé se teď zbavili „poskvrněných peněz“ Usher a Nelly Furtado. Dalšími v řadě byli Elton John a raper 50 Cent, který vystoupil na párty, kterou diktátorův syn Muatassin pořádal na filmovém festivalu v Benátkách.

Někteří diktátoři a politikové využívají popstars v rámci propagandy a populismu. Kaddáfího juniora tento hřích netíží: jmenovaní (a dál třeba Mariah Carey, čtyři písně za milion dolarů) zpívali na jeho uzavřených novoročních večírcích. Je to přece tak příjemné, ukázat přátelům, že vaše pozvání, cestu tryskáčem a ubytování ve vile na horském svahu přijmou tváře z MTV. Seznam multimilionářských večírků se táhne od střední Asie přes Rusko až po Afriku, honorářový standard bývá ten milion (dolarů). I když George Michael dostal v roce 2007 za hodinové vystoupení na novoroční party ruských multimilionářů tři a půl milionu dolarů: což je koneckonců v pořádku, nehrál pro profláknuté darebáky.

Beyoncé a spol. se možná bojí skandálu, ale přesto jednali rychle a jasně. „Byla jsem naivní a nezajímala se, kdo si objednal můj koncert,“ pravila Mariah Carey. „Tohle je lekce pro všechny. Měli bychom se víc zajímat. Musíme umět skládat účty.“ I kdyby to bylo hlavně efektní prohlášení, na které média po týdnu zapomenou, je to příjemná změna, dostávat od pophvězd takovéhle impulsy. Naše domácí rétorika se pod jejich vlivem jistě nezmění: byl to jen koncert, ti bachaři měli i lidskou stránku, hráli jsme pro obyčejné lidi, zpívali jsme naschvál s naštvanou dikcí, v Sokolově jsme byli nejstatečnější.

Návraty vpřed

(LN, 26. 4.)

Jestliže hudební průmysl postihla těžká hodinka, proč se tolik kapel vrací na scénu a energicky obnovuje činnost? Tím prosím nemáme na mysli avízovaný koncert Smokie v Krnově: spíš britské artrockery Van der Graaf Generator, které věhlasný kytarista Peter Hammill po letech povolal z hibernace a společně dorazí s novým albem do pražské Akropole.

Jaro vtrhlo k posluchači s takovou úrodou navrátilců, že to evidentně strčí do kapsy předchozí léta. Ohlasy v médiích jsou u mnoha z nich přinejmenším uznalé. Po šestnácti letech se vrátili maestrové postpunkových let Gang of Four, kteří na albu Content kombinují odtažitý robotický chlad a funkovou jízdu. Báječná Marianne Faithfull nikdy od hudby na dlouho neodešla, ale nezmiňte ji, když svou delikátní dekadenci uplatňuje nejméně v půli alba Horses and High Heels (Koně a vysoké podpatky!) zkušeně a pod napětím. Svou chvíli také vycítili londýnští Asiaté: vracejí se jak anarchističtější Asian Dub Foundation, kteří věští Evropě drsnou budoucnost, tak hravější Cornershop, který v roce 1997 s hitem Brimful of Asha přirozeně zkřížil beaty a Bollywood do iluze, že „multikulti“ společnost je na dosah…

Procitli i britští zástupci inteligentní hlučnosti Wire: na novince Red Barked Tree nabízí písně psané při akustické kytaře, čímž zkombinovali zkušenost veteránů se svým stylem z roku 1980. Podobná léta evokují další navrátilci, projekt ďábelsky chytrého Greena Garthsidea, u nás méně známí Scritti Politti: snad jediná popová, místy až disko kapela, s níž hostoval nekompromisní jazzový guru Miles Davis.

Jako přeludně věrná kopie hudby vyvěrající cca z roku 1983 zní Interplay od navrátilce Johna Foxxe: výtvarník a zpěvák Foxx kdysi zakládal novovlnné Ultravox a jeho vztah k hradbám syntezátorů popisují kritici jako fetišismus. Na Interplay se Foxx spojil s výzkumníkem jménem Benge, který v minulých letech shromáždil a koncepčně využil syntezátory od šedesátých let až k jejich komerčnímu boomu v osmdesátých letech. Spolu natočili písně, které by od minuty mohla hrát komerční rádia, a přece je v nich něco podezřelého: skrze napodobování povrchu si tvůrci vlastně prohlížejí osmdesátá léta a přemítají, jaké sny, ideály a myšlenky tehdy lidmi zmítaly, když ústily do takovéhle hudby. Připomíná to Borgesovu povídku o autoru, který podruhé píše Dona Quijota; ale protože píše staletí po Cervantesovi, zákonitě musejí tytéž věty vznikat z naprosto jiných pohnutek.

Vůbec se zdá, že obecné vyvolávání duchů osmdesátých let (ve zvuku, módě, eskapistické zábavě, ale i bystřejší reakci na ni) láká zpět na scénu ty, kteří tehdy začínali, nebo prožili velkou éru. Thurston Moore z newyorských progresivistů Sonic Youth dokončil sólové album, pomohl mu s ním Beck. A Paul Simon, jehož novinka vyjde v půli dubna, tvrdí, že titul So Beautiful Or So What se vydařil „nejvíc za posledních dvacet let“ – čímž evidentně připomíná populární alba, jimiž tehdy zasnoubil své písně s world music, hlavně jihoafrický Graceland (1986).

„Jít vpřed je můj návrat,“ zpívá Vladimír Václavek. Současné druhé vlně revivalů dodalo jistě odvahu i to, že hudebníci dnes mohou být mnohem víc sami za sebe: nastal soumrak prostředníků. Kapely se mohou samy vydat, samy hodně prodají na webu i na koncertech. Dnes je nezdržují jednání s opatrnými firmami: dovolí si tedy občas i to, co dřív padlo za oběť (auto)cenzuře. A ještě jeden překvapivý efekt: rock a synťáky už byly pokládané za mrtvé, ale nová aktivita veteránů je vrací do hry, ovlivňuje mladší… Je tak pěkné, že v tvorbě se nedá věštit.

Portishead. Pulp. Pohoda.

Když trenčínský letní festival Bažant Pohoda předevčírem odtajnil velkou část programu, mnozí zalapali po dechu. Akce, kam léta jezdí plno Čechů, letos překonává už tak dobrou pověst: ulovila velké klasiky bristolského triphopového šansonu Portishead, kontroverzní londýnskou Srílančanku M. I. A. a báječné britské Pulp, kteří se pod velením Jarvise Cockera letos obnoví patrně jen na jedno turné. Společné mají mj. to, že nikdy nevystoupili v Česku.

Nejde jen o to, že se posluchači pomějí. Muzikant, publicista a festivalový šéf Michal Kaščák dotáhl festival od skromných začátků v roce 2000 do přehlídky, která figuruje v mezinárodních žebříčcích výrazných akcí s úspěšným ekologickým zázemím. Z letní párty se díky otevřenosti a pohybu vpřed stalo na Slovensku jemné politikum. Neštěstí při vichřici v roce 2009, při němž zemřel jeden návštěvník, využila slovenská moc k pokusu o likvidaci festivalu. Nepodařilo se: nejen proto, že Pohody se zastali ti, pro které je to největší a nejoblíbenější mejdan v republice; ozvali se i ti, kdo vidí, že Kaščák rozhoduje náročněji, progresívněji a kulturněji, než by to dělal podnikatel, případně dramaturg polovzdělaný a vylekaný ze zkoušení nových cest. Tragédie festival nesrazila k zemi, naopak zviditelnila jeho potenciál.

Vést po tři dny areál, ve kterém máte třicet tisíc návštěvníků, to znamená vytvářet akci o mnoha vrstvách. Na Pohodě jsou scény pro elektroniku i world music, v minulosti tu vystoupili Patti Smith, Joan Baezová, Fatboy Slim i Klaxons. Letošní trio velkých hvězd ukazuje, že i malá země, menší než naše, může přilákat prvotřídní nadgenerační headlinery.

Jak Kaščák dokázal ten malý zázrak? Obávám se, že odpověď ledaskoho zklame: dvanáct let pracoval. Se svým týmem vydupával ze země možnosti, učil se na zahraničních akcích, pěstoval kontakty, dal víceméně k ledu vlastní muzikantskou dráhu. V Česku analogicky svěží festivalový program nenajdeme prostě proto, že se u nás nenašel nikdo s kombinací Kaščákova vkusu a dříčství.

Pročítám web Pohody a nenacházím sponzoring od žádné společnosti, která by plundrovala životní prostředí, kuřácké plíce nebo morální úroveň lokálního byznysu. I to patří k politice Pohody, která chce – při vší nezávazné radosti letního festivalu – posouvat Slovensko vpřed.

Sbohem, singly?

Vybavujete si ještě moment, kdy jste si během dětství nebo dospívání šli poprvé koupit muziku podle vlastního vkusu? Pro ty, kdo vyrůstali v šedesátých až osmdesátých letech, to s největší pravděpodobností byl singl: malá vinylová deska o dvou písních. Tehdy jich byla záplava a tvořily páteř hitparád; dnes už je potřeba dětem vyložit, jak to vypadalo. Časy se mění: což stvrdila i aktuální zpráva britského vydavatelství Mercury Records, že končí s výrobou singlů.

Média se té zprávy chytila a nejčastějším výrazem v komentářích je „konec jedné éry“. Mercury totiž patří mezi životaschopnější pozůstatek zlatých časů gramoprůmyslu: v různých částech světa zastupují U2 či Arcade Fire, vloni u nich vydali singly Rihanna či byvší frontman kapely Killers, Brandon Flowers. Ironií je, že pod Mercury patří i Elton John, jemuž náleží „světový rekord“: píseň Candle In The Wind, vydaná k úmrtí princezny Diany, byla dlouho nejprodávanějším singlem vůbec, dnes jí zůstal vavřín aspoň v Británii. K Mercury nedávno přešel Paul McCartney, který pro změnu vlastní sběratelsky nejdražší singl: raritní výlisek své předbeatlesovské skupiny The Quarry Men. Společnost Mercury na singlech vloni tak prodělala, že je teď posílá do důchodu.

Je paradoxní, že prodej jednotlivých písní (tedy nikoli alb) začal od roku 2006 po čase prudce stoupat: zapříčinil to rozmach downloadingu, oficiálního prodeje hudby jako digitálních souborů. Pevné nosiče se nikdy nevytratily, ale na velkém trhu tvoří nepatrnou část menší než jedno procento. Dnes je vinyl hrdou součástí světa hudebních fanoušků, kteří mohou průběžně poslouchat formát mp3, ale chtějí mít v ruce a v polici hmatatelné artefakty. Kupují především elpíčka: v sousedním Německu se jich za minulý rok prodalo přes milión, což by před deseti lety nikdo nepředpovídal. Velké společnosti návrat vinylu registrují: březnové číslo magazínu Rolling Stone má na titulu přichycený gramosingl Beady Eye, nové kapely Liama Gallaghera z Oasis.

Český příběh singlů začal koncem čtyřicátých let. Nejprve to byly šelakové desky, u nichž pád na zem často znamenal konec křehkého života. Až od roku 1962 se přidala výroba vinylových „sedmipalcových“ desek. Po nějaký čas se vyráběly oba typy: takhle podvojně vyšla i píseň, jež po dekády držela rekord v prodeji: semaforská Včera neděle byla zpívaná Pavlínou Filipovskou. (Úspěch písničky z roku 1960 umocnil i mnohem skromnější výběr hudebního sortimentu, než jaký přišel s boomem beatové éry.)

Během šedesátých let Supraphon nesměle rozvíjel to, co tvořilo součást kouzla: grafický obal singlů. Čtvercové tituly, často variace na design dlouhohrajících alb, se staly po celém světě součástí popové ikonografie. Posluchači dodnes s mírným úžasem kupují v antikvariátech stará první vydání hitů, u nichž se ani nechce věřit, že někdy začerstva letěly do světa neznámé. Prodejní hitparády singlů měly zásadní vliv: viz britská prestižní šarvátka o vánoční „Number One“, trvající dodnes. Ze singlů se hrálo i v rozhlase: občas byl slyšet praskot, někdy se při vysílání zasekla drážka. Magickým přístrojem spojeným s érou singlů byl jukebox čili džubox: hospodský a cukrárenský požírač korun, který přehrával z řady desek podle našeho přání. Zvláště pokročilí hospodští měli mezi supraphonskou produkcí i ohrané singly ze Západu. Dnes existují i digitální jukeboxy, ale to je nápodoba a úpadek.

Slyšel jsem jim říkat palačinky: při poslechu se musí každou chvíli obracet. Vydávat je dnes znamená odkazovat tak trochu k době, kdy nahrávací průmysl měl ještě lepší pověst a v centru města bylo víc obchodů s deskami. Však ani Mercury Records si nezavírají dveře úplně: oznámili, že při „výjimečných příležitostech“ budou vydávat singly dál. Zároveň doběhne plán a zanedlouho vyjdou poslední avízovaná SP Patricka Wolfa či kapely Yuck. S vinylovým mrňousem se asi ještě nějakou dobu loučit nebudeme, což tuší i prodejci jako Ikea: v sortimentu mají pěkný dřevěný rámeček, tak akorát velký na obal vašeho oblíbeného singlu.

LN, Orientace 2. 4. 2011