Čuchat cizí nohy // Mucha: Slovácká epopej

Mezi těmi, kdo u nás hrají písně, se předminulou sezónu vynořil nevšední element. Aspoň myslím, že tu zatím nebyla žena, která by vztah s mužem shrnula do slov: „Mně nevadí, když načuráš mi v noci do šuplíku: To, co mi vadí, to jsi ty!“

Ten šuplík patří Nikole Muchové z Kyjova, která si říká Mucha. Pokud mezi písničkáři převládají jemné hloubavější typy, pak Mucha, dlouho vystupující sama s elektrickou kytarou, připomíná spíš živel smrště. Připomíná taky inspirované láteření dívky Haha Bimbi z Rychlých šípů a nadgenerační tesknotu dobrodruhů, kteří jdou dál, přestože si rozbili hubu.

To všechno slyším na albu Slovácká epopej, o němž je nyní zvláštní příležitost promluvit. Mucha patří ke generaci mladých žen, které se svobodou nezávislých na scéně mluví sprostě a o sexu někdy vtipkují tak drsně, že ten styl je kontroverznější než samo téma. Mucha pálí na cíl s drsností, která u mužů nikoho nezaráží – a teď si máme zvykat u žen, či co? Rouhání tu ale vyvažuje touha: na stejnou melodii jako „dělá mi obrovský problém tvoje semeno polykat“ Mucha zpívá slova „akutní potřeba lásky“.

Trochu hormonální blouznění, trochu sebejisté kázání, charakterizuje sama své písně. Věci těla jsou jejími věrnými motivy: „Dotýkat se cizích lidí je jak čuchat cizí nohy / cizí fúsy to je hnus jak propocený autobus,“ praví se nářečně v písni Hygiena. Syrový repertoár, vydaný dřív na demoalbu s titulem Chlupy, zlákal Martina E. Kyšperského, šéfa – taky nevšední, ale přece jen méně šokantní – skupiny Květy. Shromáždil muzikanty a nahrál s Muchou album Slovácká epopej: ubylo tedy spontánního diletantství a zvuk je bohatší. Půl alba lze slyšet na profilu Muchy na Bandzone.

Pro vydání alba na disku teď shromažďuje Mucha prostředky skrze kampaň na serveru Hithit.cz. Běží poslední týden a pár tisícovek chybí. Podpořit ji stojí rozhodně za to, nejen pro tu lepší část písní. Sociálně je na české scéně přítomno málo lidí jako ona: takových, co se minuli se všemi uměleckými školami, trochu outsideři, konvenčním pohledem neúspěšní – a přece jejich instinktivně vedené vyprávění má sílu a cenu. Tenhle underground ve slováckém nářečí by měl mít šanci na delší život.

(psáno pro LN)

Chlapi za nic nemůžou

Malým exkursem do repertoáru hvězdných rockerů Kabát se dotýkáme tématu xenofobie v dnešní popkultuře. Je mu věnován rozhlasový seriál Rasisti a mačisti, který od 16. května vysílá Český rozhlas – Radio Wave.

Sexismus znamená předsudky nebo diskriminaci na základě příslušnosti k pohlaví. Stran sexismu v popkultuře platí staré pozorování: ve spojení s humorem se zdá osočování a ponižování přijatelnější. Násilí je náhle odlehčeným tématem pro pobavení, možnost skryté ironie nebo poetické nadsázky působí jako alibi.

To je důvod, proč byl zlatý věk rocku a popu bohatý na sexistické momenty: zdály se často jako přijatelný, i když přiboudlý vtip. „Abys byla nejlepší, stačí to jedno jediné – jinak budu muset ohlédnout se po jiné“: tenor Karla Gotta v písni Odnauč se říkat ne (text: Miroslav Černý) vytvořil jeden z ikonických momentů sexismu v českém popu. Posun od dvorného trubadúra k tomu, koho s mužnou přímostí zajímá „to jedno jediné“: to je docela pěkně vystižené zpředmětnění – redukce druhé osoby na sexuální pomůcku.

Následovníky má Gott dodnes: „Ty se uděláš, až ti řeknu já,“ vysvětluje David Koller v textu, kde se ženě prezentuje jako „já, tvůj Adam Stvořitel“. Česko je plné tolerantních nálad vůči podobné dikci, ale vcelku patří minulosti. Mladší generace téma genderové rovnosti víc vnímají: a mačistický postoj vůči ženám jim připadá krom jiného směšný.

Kvůli nim je všechno zlo // Kapitolou pro sebe je skupina, která v Česku dosáhla pozice populárních superhvězd: Kabát. O Kabátu se mluví jako o esenci venkovského tancovačkového rocku. Jenomže to se týká spíš hudby: v textech rozvíjí Milan Špalek už od debutového alba Má ji motorovou (1991) něco intenzivnějšího.

Kabáti mají podle textů rádi pivo, jointa a sex, což je samo o sobě prima. Opakovaně zpívají o moralistech, kteří by jim to nechtěli dopřát („plnou hubu morálky / mě nezdravíš“, přátelštěji: „klidně si mudruj, já se du vožrat“). Ale u Kabátu není problém s tím, že mají rádi požitky: kontroverze začíná u vysoké míry nepřátelství a arogance, jež se s tím pojí. Vůbec u nich není snadné najít neutrálně laděnou zmínku o sexu – nejpozitivnější varianty tu mají podobu „život běžel pozpátku a všechno bylo v pořádku / holky se nebály a já je kousal do zadku“, „koukám jinejm na kozy, když chodím venčit fenu“, případně „když sem tě bral tuhle zezadu / křičela jsi Jabadabadů“. 

Ale silnější dlouhodobou linií u Kabátu je zobrazování žen špatných, obludných, chlípných a hloupých. „Ona je tak děsně perverzní“, zpívá se o ženě s „pekáčem na pohon“, se kterou lze provést jediné: „jen snad se domluvit s autobazarem / dát ji hodně pod cenou, pak s pánem bohem“ (Má ji motorovou). Jistě – lze říct, že Kabát nic nemyslí doslova, jeden čas se přimkl ke karikaturám s Pivrncem od Petra Urbana a modus karikatury je pro něj svým způsobem klíčový. Ale jeho škleby jsou mířené po dvacet let jen určitým směrem. „To co má tam dole, to se žádná nechytá / Má ji jak spací pytel, padne mi jak ulitá“, praví se v Táhni dál. Od portrétu roznašečky nemocí Děvky, ty to znaj se časem posunuli k uznalé romantické pokloně prostitutce Malá paní, s níž byli vysláni Českou televizí jako reprezentanti do soutěže Eurosong.

Nechuti a nepřátelství k ženskému pohlaví se říká misogynie. Co od ní dělí Kabát, který si vysní obraz zneužité dívky, jejž korunuje vzkazem pro ni „teď čumíš, hubu dokořán / a nevíš co máš říct“? Agresivní riffy písní jako Kdyby ženský nebyly nijak nesignalizují, že bychom snad měli brát text s nadhledem: „Kvůli nim je všechno zlo / chlapi za nic nemůžou.“ Dovětek je patrně tak podstatný, že se ani nemusí rýmovat: „Tak už si uvědomte / že je to všechno kvůli vám!“ Náhled Kabátu na ženy stažený do krátkého příběhu se dá najít v písničce Nimrod Fábera: muž přistihne nevěrnou ženu, zabije ji a s jejím milencem odejde na pivo.

Je pravda, že primitivní agresi vyzařuje Kabát i jinam než k ženám, víceméně do všech stran („to tenkrát slovo platilo a za lhaní se mlátilo / do hlavy kamenem, to špatně se nám nežilo“). Lze u něj najít i zmínky sebenenávistné (v raném repertoáru) a jakési kolektivní pohrdání obyvateli Česka: tenhle motiv v písni Colorado („a až tu malou zemi celou rozkradem...“) a na albu Země plná trpaslíků paradoxně pomohl Kabátu k průlomu do mainstreamu. Jako by si posluchač s Vojtkem a spol. užíval trochu potřebného masochismu a ponížení.

Byly moc drzý // Pokud se někdo ptá, co stojí u kořene antipatie teplických rockerů k ženám, odpověď se nabízí. Kabáti neopěvují ženy, opěvují ukojení vlastního chtíče: „Neboj, lásko, nežli v ruce, mám ho radši v tobě“. Ad představa čehosi po smrti: „Byl jsem tam jednou a to v delíriu / To vám byla nuda chcíp tam pes / Flašky a ženský tam nemaj díru / Byl bych vůl kdybych tam lez.“ Právě ženy jako samostatné bytosti mohou způsobit komplikace v pudovém uspokojení – proto jsou z nich pánové z Kabátu poněkud roztrpčení.

Vyhovuje jim pasivita žen – asi jako u postavy z důvtipně nazvaného songu Frau Vogelrauch. Komunikace se odehrává podle vzorce z písně Tak to má bejt : „Až přijde princ, bude mu stát / řekne ti lehni na znak, mám tě rád.“ Holky „ve dne v noci tancujou, jen pro mě tu jsou“, ale některé se asi před muži neuměly chovat: „že byly moc drzý, tak žijou za plotem.“ (Poslední dvě ukázky jsou z raného textu Fuck´n´Roll, který napsala Jindřiška Vojtková.)

Texty Kabátu jsou poznamenané těžkým neumětelstvím: to tu zmiňujeme ne jako kritiku, ale na jejich obranu. V textech se jistě leccos ocitlo z nouze, „aby tam prostě něco bylo“: i iracionální a nemohoucí textař při tom ovšem čerpá z obrazu světa, jak se mu jeví a jak je mu blízký. Tenhle typ instinktivní tvorby je cenný jako lakmus obecných lidových nálad: jednak z nich mocně čerpá a jednak je skrze popularitu dál upevňuje jako normu.

Pokud máme pocit, že k rockerství vyostřená „chlapácká“ dikce Kabátu patří, zkusme hledat jeho paralelu ve světovém rocku. U hvězd a klasiků žánru ji nenajdeme: hédonistické gesto má u klasických rockerů i stylizovaných dekadentů ukotvení v pozitivních názorech a nespojuje se s xenofobií. Tohle není cynický nadhled jako stylové glosování reality. Arogance Kabátu spíš připomene exjugoslávský turbofolk, lokální hudbu mexických mačos (psanou občas na objednávku místních mafií) a propagandistické písně, které mají udržet posluchače v názorové izolaci a posílit nepřátelství vůči jiné skupině lidí.

V roce 2009 přišlo za Kabátem na pražský Vypich na šedesát tisíc posluchačů. Kapela prodala podle oficiálních čísel vydavatele přes milion alb (gratuloval jí k tomu tehdejší ministr kultury Besser): její popularita napovídá, že diskuse o tom, co je sexistické a působí ve společnosti újmu, v Česku prakticky ještě neproběhla. 

Obliba mezi řadovými posluchači je jedna věc. S ní souvisí byznys těch, kdo se chtějí s Kabátem svézt, a to bez ohledu na typ obsahu, který tak dál šíří. Radnice bývají často nadšené, když se mohou prezentovat koncertem s českou pophvězdou: to je důvod, proč do jejich koncertů tečou nezřídka veřejné peníze. Lze věřit, že za čas se bude taková praxe zdát jako neúnosný populismus, před kterým se dlouho zavíraly oči.

Holky to chtěj taky // Vždycky, když má někdo pocit, že mužský šovinismus v písních je jen taková zábava, pomůže k vyváženému pohledu otočení rolí. Je stejně samozřejmé, aby ženy zpívaly vulgárně o svém chtíči a redukovaly druhé pohlaví na zpředmětněné bytosti, které potřebují leda tak pro svoje ukojení?

První takové skupiny se objevily naprosto záměrně, aby tematizovaly nerovnováhu na scéně. Patřily k vlně „vzpurných holek“ riot grrlz a začátkem devadesátých let se prolnuly s druhou vlnou feminismu. Nejaktivnější byly Bikini Kill s nesmiřitelnou muzikantkou a organizátorkou Kathleen Hanna. Předchůdkyň měly jen pár: když výtečné britské punkerky The Slits jely v roce 1977 turné s The Clash, personál hotelů byl v šoku. U mužských kapel byl zvyklý na nápadný oděv, špínu, sprostotu, hluk a na to, že „pan Jagger“ či kolegové občas vyházeli věci z oken. Víceméně se jim to tolerovalo. Ale aby se podobně chovaly ženy?

Přišly ještě hustší následovnice. Snad největší fantazii má kanadská performerka Merill Nisker čili Peaches – od názvu alba Fatherfucker až po písně jako Two Guys (For Every Girl), kde obrací naruby pornografický pohled mužů na dvě ženy v akci a žádá – přesně pro tutéž nezávaznou potěchu – show dvou mužů. Její postřehy jsou sarkastické, někdy až jedovaté: Peaches třeba velmi rychle odhalila, že i přes všechnu kontroverznost se na ni chodí část publika dívat jako na sexy objekt: udělala z toho téma a zmínky na koncertech si nikdo za rámeček nedal.

Kabát dobře, a snad i užitečně, indikuje určitou vrstvu nahlížení na mužské a ženské role u nás. Světový feminismus dnes řeší už úplně jiné otázky, ptá se po kategoriích queeru, po komercionalizaci samotného feminismu - a v Česku dostává výroční cenu společnosti OSA textař Kabátu Milan Špalek (za rok 2011).

Ale taková je prostě česká realita. Patří k ní i prezidentské předvolební žertování o znásilnění: s vědomím, kolik lidí tu oceňuje poetiku Kabátu, to jistě nebylo přeřeknutí.


Psáno pro Orientaci, víkendovou přílohu Lidových novin.

Odhalovat krásu v logice // Raster Noton & Lunchmeat fest

Tohle je text psaný u příležitosti Lunchmeat - festivalu, který to hlavní prezentuje v pátek v noci (Clark, Kangding Ray a další). Program = úplně dole. 

Koncerty, při nichž se projekce staly silným lákadlem, se množí. Tanec světel někdy pomáhá přežít i nudnější produkci. Těch snad nebude moc na audiovizuálním festivalu Lunchmeat, který do Prahy přiváží Kangdinga Raye – francouzského člena jedinečné tvůrčí society Raster Noton.

Na hudebním semináři Red Bull Music Academy v Madridu tleskají mladí účastníci z celého světa hostu, který tu dnes přednáší a prezentuje svou tvorbu. Carsten Nicolai, rodák z východoněmeckého Chemnitzu (čili dřívějšího Karl-Marx Stadtu), jim ovšem nelíčí nic o tom, jak udělat popový hit. Svou tvorbu shrnuje slovy: „Snažím se odhalovat krásu a kreativitu v rámci striktně logických systémů.“

Fyzika jako umění // To by mohlo znít suše: ale když se rozezní Nicolaiovy rychlé, proměnlivé rytmy, kaskády zvuků technického původu a přece emotivní, když se po projekčním plátně rozběhnou pulsující rovnoběžky, stroboskopiské záblesky a morfující pravidelné struktury, člověk si připadá jako ve vířivce zvuků a světel, jako na horské dráze pro smysly. Na počátku byla krása logiky, u výstupu už je zážitek, který svou efektností patří do popkultury.

Však se s ním Carsten Nicolai stal jednou z hvězd současné multimediální scény. Jeho koncerty s projekcí (nebo živě ozvučené promítání, chcete-li) hostilo výtvarné bienále v Benátkách, londýnská galerie Tate Modern i newyorské Guggenheimovo muzeum. Do téhle řady je ovšem slušné započítat i olomouckou Přehlídku animovaného filmu, Dům umění v Českých Budějovicích a pražskou MeetFactory, kteří Nicolaie hostili taky: většinou pod jeho hudebním uměleckým jménem Alva Noto.


Když dorazil do Česka, byl už Nicolai jedním z vůdčích členů umělecké skupiny, jejíž jméno dnes často slouží jako klíčové heslo pro určitý typ fanoušků. Scéna kolem vydavatelství Raster Noton má společné zaměření na „krásu logiky“ a nepochybně posunula za posledních patnáct let možnosti elektronické hudby. Pro nás může být zajímavé, že její jádro pochází z východního bloku – zmíněného Chemnitzu. Nuda v osmdesátých letech vedla Nicolaie nebo jeho kolegu Olafa Bendera k soustředění na „něco jiného“. Přivítali vynález automatického bubeníka, protože jim umožnil sedět doma, spřádat své vize a programovat. Měli čas: před pádem Zdi plynul beze spěchu. Ignorovali honbu za penězi, protože na co tak skvělého se dalo šetřit ve Východním Německu?

Nicolai si z dětství odnesl přesvědčení, že dokáže komunikovat s netopýry a jejich pískotem: zálibu ve zvuku si přenesl do hudebního undergroundu. Ulevilo se mu, když zjistil, že není sám, koho zajímá praskot a pípání elektronických oscilátorů: tak se sešel se základními spolupachateli a v roce 1996 založili značku Raster Noton. Přes uznání na elektronické scéně došel až k dnešnímu statutu hvězdy: občas se uvolí promítat své explozívní obrazy na nově otevíranou budovu nějaké instituce, napsal operu společně s Michaelem Nymanem a nejlyričtějším z jeho projektů je společné hraní s oscarovým autorem filmové hudby Ryuichi Sakamotem.

Frekvence jedna báseň // Pokud bychom dnes měli nahlížet na Raster Noton kriticky, pak především z jednoho úhlu. Členové society dobře vycítili, že jejich gesto má úspěch – a občas vytvoří jakousi jeho kondenzovanou verzi, která by zasáhla ještě širší publikum než dosud. Takhle se sešli zakladatelé Raster Noton, Carsten Nicolai a Olaf Bender, v novém projektu Diamond Version, který jejich hudbu přetahuje na jednodušší úroveň – jinými slovy, je určený posluchačům techna. Úspěch se dostavil, je ovšem vykoupený trochou hořkosti, že tu posloucháme lacinější verzi čehosi, co autoři dřív opakovaně udělali lépe a v zajímavějším kontextu.

Samotný Bender ovšem dodnes podává velmi dobré svědectví o vývoji téhle specifické poetiky „Když jsem začínali s vydavatelstvím, stanovili jsme si určitá pravidla, kterých se přirozeně držíme. V designu jsme nikdy nesáhli po fotorealistických prvcích, a podobné je to s hudbou.

Nikdy jsme nesamplovali hudbu, kterou vytvořil někdo druhý. Vypůjčit si dobrou basovou linku – to nás nikdy nezajímalo. Chceme se obejít bez toho.“ Elektronické přístroje tedy v Raster Noton používají jinak: mnohdy tu cítíme zápal vědců, kteří sestupují do hlubin materiálu a bádají, jak nechat znít rytmy či plochy ze základních akustických prvků – šumu, nejjednoduších sinusových křivek zvuku. Jistě to má něco společného s minimalismem, ale jeho vnímání se dnes už proměnilo. Bender říká: „Pro mě je z minimal music podstatné především jedno: redukce materiálu. Když dnes vytvářím hudbu nebo design, ptám se sám sebe: musí tam být i tohle? A pokud ano, proč? Je pro mě důležité udržovat hudbu prostou ornamentů, které dnes všechno přetěžují.“

Průzkum materiálu je velmi silným aspektem u všech tvůrců kolem Raster Noton: pociťujeme tu, že se tu přitlumuje „libovůle umělce“ a nechávají vyznít zákonitosti, které v sobě má vlnění zvukové i světelné, číselné posloupnosti, harmonie násobků. Ovšem cesty, kudy se ubírá geometrie obrazců a konstelací, jsou pochopitelně autorským přínosem Alvy Nota, Kangdinga Raye a dalších.

Vytváření „krásy“ se u Raster Noton děje pod jistým napětím: je zřejmé, že neuvažují o věcech jako jsou nápěvy či melodické motivy. Za celou dobu existence tu vznikla jediná písňová deska: je to duet Alva Nota s Blixou Bargeldem Mimikry a i ten je poznamenán hledáním, jak zpívat do struktur strojů. Olaf Bender k tomu docela trefně uvádí: „Já sám uvažuji víc ve frekvencích než notách, tam jsem doma. Vím přesně, co dělám, když zadávám do programu: sedmadvacet Hertzů, mínus pět decibelů. To se mi zdá silné: náhle se přistihnete, že jste překročili hranici z říše hudby do říše fyziky.“

„Fyzikální“ gesto muzikantů zahrnuje i silné, rezonující basy a repetitivní rytmus: je tedy nasnadě, že vedle světa současného umění je druhým pilířem jeho obliby klubová a festivalová scéna. I tady však Raster Noton působí jako atrakce svého druhu: do „opravdové“ pop-music zasahují jen občas, jako třeba když Alva Noto vytváří remixy pro Björk.

Hudba k cestě na vrchol hory  // Pražské publikum nyní čeká premiéra jednoho z nejvýraznějších zástupců Raster Noton: Davida Letteliera, Francouze, který se usadil v Berlíně a působí pod pseudonymem Kangding Ray. Je živým důkazem, že každý z autorů v téhle societě je trochu jiný. Ray je na jednu stranu „normálnější“ v zapojování běžných hudebních nástrojů, ale jejich konfrontace s „fyzikálním“ materiálem vyzní někdy velmi paradoxně.

S Kangdingem Rayem také svižně pochopíme, že s touhle hudbou se může dobře pojit přívlastek „konceptuální“. Ke svému letošnímu cyklu Pentaki Slopes Ray připojuje příběh o mystické hoře Pentaki. Hudba popisuje její severní a jižní stěnu: severní je strmá, drolí se a je předmětem mnoha regionálních legend. Říká se o ní, že kdokoli se tudy pokusí dostat na vrchol, narazí na plošinu, pro niž existuje pojmenování „jediný pramen pravdy“. Proto ji, píše Ray, vyhledávají psychedeličtí guruové, anebo také zbloudilé duše, které chtějí trávit zbytek života hledáním pravdy. Druhá část hudby se váže k jižní stěně: ta je slunečná, porostlá krásnou flórou a velmi přátelská. Na vrchol se tudy nelze dostat, místní obyvatelé ji mají rádi a pořádají na ní pikniky. Vše zde vede k mírumilovnému konci do ztracena.

Rayova kombinace beatů, smyček a živých zvuků by se mohla vázat i k docela jinému příběhu, ale tenhle se s ní nevylučuje. Po zběžném pátrání na internetu se asi sluší doznat, že na horu Pentaki jsme nenarazili nikde jinde než právě u Kangdinga Raye. Ale možná to není mystifikace, jen příběh z málo medializovaných končin: koneckonců o hudbě fyzikálních veličin, jak ji vynášejí na světlo tvůrci z Raster Noton, neměl svět před pár lety také ani páru.

Němci mají v zádech pionýry elektronického popu Kraftwerk i rozšíření viru techno scény. To jim nepochybně pomáhá být dnes dál v centru pozornosti. Ale to hlavní je, že noví autoři jako Alva Noto, Frank Bretschneider, Olaf Bender nebo Uwe Schmidt (velmi úspěšný s projekty Seňor Coconut a AtomTM) přicházejí s čímsi originálním, co by bez nich mezinárodní publikum nepoznalo. Česká scéna má lecjaká pozitiva, ale tohle přirozené směřování k jedinečnosti je tu pořád nesrovnatelně slabší. Už aby se to začalo měnit: do té doby budeme na scénu, kde operují society jako Raster Noton, pořád nahlížet jen jako hosté.

Lunchmeat počtvrté // Pražský festival počtvrté přiváží zástupce současné progresivní elektronické hudby v kombinaci s inovativními vizualisty – se snahou o to, „aby výsledek prolnutí jejich práce byl organickým audiovizuálním zážitkem bez kompromisů“. Coby headliner se představí matador elektronické scény, britský Clark: vystoupení jedné ze stěžejních postav labelu Warp Records doplní svou site-specific instalací uznávané turecké vizuální studio NOHlab. NOHlab je držitelem ocenění z festivalu Ars Electronica a rezidenčními umělci letošního Lunchmeat festivalu. Druhým velkým jménem je Kangding Ray z Francie – zástupce scény kolem labelu Raster Noton, o níž píšeme na této stránce. Kompletní program (s umělci z britské, ruské i domácí scény) lze najít na webu festivalu. Letošní Lunchmeat pořádá všechny koncerty v jediný den: 26. dubna, a to v bývalém kině Veletrhy v podzemních prostorách pražského Veletržního paláce, sídla Národní galerie. 

Už nyní je však otevřen „pop-up prostor“ vedle vchodu do Národní galerie (v místě už neexistující kavárny Nová syntéza), kde se po celý týden budou konat přednášky a workshopy. Proběhne tu také infosession mezinárodního hudebního semináře Red Bull Music Academy, který vyzrál ve funkční a v mnohém nezávislou podporu mladým hudebním talentům. Instalaci pro festival zde připravuje duo NOHlab a průběžně tu probíhají hudební seance stanice Českého rozhlasu Radia Wave.

Lunchmeat Festival 2013, 26. dubna, Veletržní palác

HLAVNÍ STAGE

20.00 otevření

20.30 prezentace zvukového systému

21.00 Long Arm & Ruslan Gadzhimuradov (Project Mooncircle/RU) + Stix (SK)

22.15 Hyetal (Black Acre/UK) + Aeldryn (Lunchmeat/CZ)

23.15 Kangding Ray (Raster Noton/FR) - A/V Show

00.30 Clark (Warp/UK) + NOHlab (TR)

02.00 Fantastic Mr Fox (Black Acre/UK) + Jago VJ (PL)

03.30 Sinjin Hawke (Pelican Fly/CAN/SP) + Tagtool (AT)

05.00 Konec

SUPER STAGE

20.00 otevření

21.00 Zephid (Lunchmeat/CZ)

22.00 FNTM (Ty Nikdy/CZ)

23.30 Stratasoul (SK)

01.00 Karaoke Tundra (UKR)

02.30 Illex Aside (CZ)

03.30 Tuco (Meanbucket/CZ, UK)

05.00 Konec

Tradice hořících pian

Když pianino vzplálo, někdo za mnou řekl, že je ho stejně škoda, i když vypadá, že by se brzy rozpadlo. Klavírista preludoval nejdřív nerušeně: pak plameny prohořely odspodu výš a z nástroje se začal valit dým. Bylo zajímavé, jak dlouho byl klavír schopen normálního provozu: pak povolila mechanika a struny se trochu rozladily. Pak začala hořet kladívka, zbylo jen pár funkčních strun, na které se hráč uchýlil jako do posledního bezpečného kouta. I tam se dala chvíli hrát muzika: potom už zbylo jen prázdné klapání. Někdo z přihlížejících na poctivého interpreta křikl, že to stačí, ať se nepřiotráví: trochu šoufl z kouře bylo koneckonců už i slečnám, které si to točily na mobily. Mladík ukončil hru, uklonil se, my jsme zatleskali a nějaký bezdomovec přistoupil k ohni, aby se ohřál.

Bylo to před pražskou MeetFactory v rámci vernisáže výstavy zvukového umění všeho druhu nazvané 16 - 20 000 Hz. Švýcarský umělec Martin Andersson, který pyromanské akci velel, není šílenec ani nekulturní barbar. Zařadil se do – dnes už dost dlouhé – linie umělců, kteří s objektem klavíru pracovali, nebo ho přímo spálili. Andersson vlastně doslova zopakoval „skladbu“, kterou v roce 1968 publikovala a provedla novozélandská skladatelka Annea Lockwood v Londýně. Konkrétně tu uvádí, že pianino nejlíp hoří, když je odstraněna zadní deska, vnitřek je vycpaný novinami a ohni se pomůže tekutým podpalovačem. Pak už jen hrajete tak dlouho, dokud to jde.

Annea Lockwood není žádný kruťas: výslovně píše, že by měl být užit „již neopravitelný nástroj“. V dalších částech své série nechala piáno zarůst do divoké zahrady nebo ho ponechala napospas odlivu. K podobné fascinaci rozpadlými nástroji, které kdysi reprezentovaly vysokou kulturu, se později přihlásil slovenský umělec Michal Murín: mimo jiné navrhl klavír jako rakev pro knihu Johna Cage Silence.

Paličů pian je víc. Vloni se k nim přidala hvězda současného umění Douglas Gordon, jehož východiskem byl projekt na skotské hranici. Stával tu Hadriánův val, který odděloval místní obyvatele od příchozích Římanů: proto název The End of Civilisation a proto film, v němž sledujeme planoucí klavíry na několika místech hranice. Žádné neopravitelné kusy, pěkná klavírní křídla. Není to pohled pro každého: i když Gordonova umělecká historie a doprovodný příběh mohou rozptýlit povrchní obvinění, je snadné propadnout pochybám.

Čtvrteční akce při západu slunce v MeetFactory měla jakousi úměrnost, jako by to rozklížené piáno bylo jen jednou z rozpadlých věcí na pražské periferii, které někdo aspoň vypravil důstojný pohřeb. Tu akci asi vnímali lidé na mnoho různých způsobů: někdo snad jako pocit, že éra klasické kultury je pryč, někdo jako příležitost provést něco, co se nikdy jindy nesmí. Těch výkladů může být mnoho: ale snad je dobré připomenout, že v Británii existuje cosi jako tradice pálení pian. Když v druhé světové válce zahynul jeden z pilotů, jeho kolegové si uvědomili, že po jeho smrti už nikdo neumí hrát na klavír na základně: tak ho obřadně a se smutkem spálili. Od té doby se s poctou pilotům Britského královského letectva občas pojí klavírní požár. To jen abychom věděli, že podobné věci nenapadají jenom umělecké povahy. Mimochodem, v té MeetFactory zbyla velká výstava neshořelých artefaktů: stojí za návštěvu.

// Psáno pro LN // 

Bim bam pro Margaret

Písně namířené proti Margaret Thatcherové: překvapivé není, že s tímhle tématem po její smrti média vyrukovala, ale že jich bylo napsáno a vydáno tolik. Už rok po nástupu Železné lady do premiérské funkce, tedy v roce 1980, zpívala kapela The Beat (v níž jamajské ska spojilo Angličany a černé přistěhovalce) v televizním kabaretu song Stand Down Margaret. A ještě před nimi se vyslovila skupina The Not Sensibles – ovšem v lehkém tónu, u jejich I´m In Love With Margaret Thatcher dával najevo hlavně pankáčský sound, že sborově vyřvávaný slogan bude trochu nadsazený.

Thatcherová rychle polarizovala národ, ale písní, které by reprezentovaly její příznivce, moc nenajdeme, možná ani jednu. Místo toho v nich zněla frustrace, hněv a obava z budoucnosti, zpívalo se o vysoké nezaměstnanosti a válce o Falklandy. „Jaké to je, být matkou tisíců mrtvých?“ ptaly se jí v písni anarchopunkové legendy Crass, nesmírně zajímavý umělecký a aktivistický kolektiv, který vedle hudby vytvářel i performance a akce ve veřejném prostoru.

Crass měli s Thatcherovou asi největší potyčku z hudebního světa vůbec: anonymně pustili do oběhu kazety s fiktivním, sestříhaným rozhovorem Ronalda Reagana a Thatcherové. Z koláže vyplývá, že v případě konfliktu mezi USA a Sovětským Svazem by padla Evropa za oběť jaderným raketám. Noviny vypátraly, že za nahrávkou stojí Crass: skupina musela před soud, zahrála si poslední koncert (na podporu stávkujících horníků ve Walesu) a na dlouhá léta přerušila činnost.

Mezitím psali písně jiní. Elvis Costello v obšírné obžalobě Tramp The Dirt Down doufá, že bude živ dostatečně dlouho, aby mohl stanout u Margaretiny náhrobní desky a „vymést smetí pryč“. „Maggie“ dostala k výslechům i Morrisseyho, který svúj sólový debut Viva Hate (1988) zakončil „krásným sněním“ Margaret On TheGuillotine.

V roce 1990 odešla Thatcherová z premiérského křesla, ovšem hudební ozvěny neustaly. Jedna se aktuálně dotýká i české scény. Popoví anarchisté ze skupiny Chumbawamba, která se vloni rozpadla, totiž před časem natočili desetiminutové EP In memoriam Margaret Thatcher, které mělo být zveřejněno až po její smrti. Tak se také stalo: a při té příležitosti se ukázalo, že jedna z písniček (The Day The Lady Died) je vystavěná z remixovaného materiálu české kapely Midi lidi, která si s Chumbawambou už dřív vyměňovala materiál. Tady se motiv z jejich písně Je toho hodně co říct dostal do nečekaných souvislostí.

Thatcherová po sobě zanechala hodně negativních emocí: od hudebníků nebýváme zvyklí na vzkazy „zítra se zas pusťme do práce, ale tuhle smrt dnes pořádně oslavme“ (Chumbawamba). BBC teď řešila, jak nevytěsnit náladu obyvatelstva a přitom nedat prostor hanobení. Rozjela se totiž kampaň podporující předělanou písničku z dávného filmu Čaroděj ze země Oz nazvanou Ding Dong! The Witch is Dead (Bim bam, už je po čarodějnici). Akce na internetu ji nyní vyzvedla do čela hitparády: BBC nakonec z nahrávky symbolicky pouštěli jen pět vteřin. Byla to jejich verze řešení, jak stát mezi těmi, kdo jsou pro zachování dekóra, a těmi, kdo Maggiinu éru vnímali jako příliš velké bezpráví. 

Absurdní dovětek nechybí nikdy, ani tady: tantiémy za Ding Dong! posílily konto muži, který píseň instrumentoval: Andrewu Lloydu Webberovi, dlouholetému věrnému podpůrci konzervativní vlády.


// Psáno pro LN //

Pop s Nožem v zádech // The Knife

I malá evropská země může hrát silnou roli na mezinárodní hudební scéně. Proč to dlouhodobě jde zemi Abby? A daří se skupině The Knife využít popularitu k politické subverzi? (Oh! Je zde message z Ostravy, že v tomhle článku chybí zmínka, že The Knife budou na Colours! Tak prosímvás: Budou. To jsme nevěděli, že je tenhle blog tak ostře sledovaný.)

Švédská ministryně obchodu se usmívá do fotoaparátů a kamer a předává výroční cenu klukovi v mikině. Tak to vypadalo před několika týdny při udělování ocenění za „export hudby“: obdržel ho osmadvacetiletý Johan „Shellback“ Schuster, který pokračuje v expanzivní tradici Švédska do světové pop-music, kterou zahájila Abba. Shellback nepatří mezi jména, která by byla známá běžným posluchačům – protože není interpret, ale producent. Vyšel z metalových kapel, ale rychle se v něm projevila chuť formovat repertoár hvězd. Když mu bylo třiadvacet, jeho věci zpívaly Pink a Britney Spears, po nich následovali Maroon 5, Taylor Swift, hudba pro seriál Glee nebo Avril Lavigne. Shellback teď dostal cenu za to, že udržuje švédský element v mezinárodních hudebních vodách. Spolu s ním byla oceněna hardcorová kapela Refused, která vloni hrála i v pražské Lucerně.

Co Švéd, to muzikant // Je nepochybně zábavné představit si, že Zdeněk Škromach, Jaromír Drábek nebo současná ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová udělují cenu nějaké hardcorové kapele. Ale hlavně bychom se měli ptát, co se ve Švédsku stalo tak odlišného, že se jejich hudbě dlouhodobě daří být součástí světového kontextu. Vždyť po Abbě tu byli Roxette a Europe – a obě tyhle kapely komerčně trumfl úmorný, ale obchodně superúspěšný eurodance Ace of Base. Posledních dvacet let pak přineslo desítky mezinárodně úspěšných popových aktů ze Švédska: počínaje retrosongy The Cardigans přes The Hives, Stinu Nordenstam, The Tallest Man On Earth, José Gonzáleze, Lykke Li, kapely Peter, Bjorn and John, Mando Diao a Nikki & the Dove až po superstars taneční scény Swedish House Mafia a zpěvačku Robyn. Mohli bychom mluvit i o opeře (Anne Sofie von Otter) a o jazzu (Esbjörn Svensson Trio).

Jádrem švédského úspěchu je součinnost několika faktorů. Odkaz Abby se projevil pozitivně: manažer skupiny založil z astronomických zisků hudební cenu Polar, kterou každý rok osobně předává švédský král Karel XVI. Gustav dvěma světovým veličinám: naposledy ji převzali Paul Simon a violoncellista Yo-Yo Ma. Stát ví, že hudba jej může silným způsobem reprezentovat, proto tu existuje vytížená kancelář Švédského hudebního exportu, silný prostředník a lobbista ve styku se světem.

Nic z toho by však nebylo platné, kdyby tu nebyla kreativita. Kde se bere? „Úspěch plodí úspěch,“ domnívá se Rikard Lagerberg ze Švédského institutu. „Mnoho Švédů pobídlo, když viděli, jak se daří jejich starším kolegům z Abby a Roxette.“ Taky prý ovšem platí, že „co Švéd, co muzikant“. Autorskoprávně tu bylo v roce 2011 registrováno 68 tisíc autorů: tedy na každého z těch, kdo dokázali prorazit, připadají stovky lidí, kteří si dál muzicírují amatérsky, pro radost. Přirozenou základnu tvoří hudbymilovnost - místní zpívají nejen při každých narozeninách, ale při každé oslavě.

Podle Lagerberga muzicírující Švédi dávno pochopili, že jejich domácí publikum je nepočetné: kdo to myslí s hudbou vážně, cílí na mezinárodní posluchačstvo. Otiskla se sem tedy mentalita, která jde spolu se světovým kontextem: od vnitřních záležitostí se odpoutává k obecnější dikci, s níž se dá komunikovat na propojené globální scéně. To je i případ kapely The Knife, která za posledních sedm let několikrát překvapila. S novým albem Shaking The Habitual vlastně zas.

Pod maskou je další maska // Elektronické motivy a mantry sourozeneckého dua Olofa a Karin Dreijerových jsou při vší prostotě dost chytlavé na to, aby s nimi člověk vydržel právě tak dlouho, než se mu začnou zjevovat jejich další úrovně. Takhle si svět objevil The Knife s jejich třetím a vrcholným albem Silent Shout (2006). Potemnělé písně přinášelo duo v maskách z doby moru, tepal tu souběh výrazných pulsů a zpěvačka se zalykala až k zvířecím témbrům, jako by ji hlas ovládal. Stroboskopické záblesky a znepokojivé obrazy filmaře Andrease Nilssona dopověděly, že pro The Knife není magie a neznámo nikdy daleko. Nordické pohanství předalo svůj impuls taneční elektronice – od frenetického rytmu po myšlenkové zázemí. Psala se čerstvá éra dominujících webových médií, americký Pitchfork prohlásil Silent Shout albem roku (což byla, podotkněme, překvapivě dobrá volba) a pro the Knife to znamenalo status nezávislých hvězd první třídy.

Silent Shout byl pop efektní, strhující, zvukem rozpoznatelný po pár vteřinách (což dnes zásadně pomáhá k úspěchu). Ale vůbec nebyl bezobsažný: jako by říkal, že člověk si má dávat pozor na to, do jakých zvuků se noří. Bratr a sestra si vybudovali silný obraz: hlas Karin byl v nahrávce vždy nějak upravený, skoro nikdy neukázali své tváře. Když později sama Karin vydala víc než zdařilé pokračování pod pseudonymem Fever Ray, neodkryla svou tvář ani při přijímání výroční ceny. Zpod rudé burky a znetvořené tváře vydala jen jakýsi marný sten: na popové slavnosti to byla scénka z jiného světa. „Pod maskou je jen další maska. Poznat nás můžete jedině z naší hudby,“ říká Olof ve filmovém manifestu Interview, který skupina zveřejnila spolu s novým albem.

Pokud dosud patřili mezi elitu elektronického popu, pak na Shaking The Habitual The Knife znejisťují svou příslušnost jak k elektronice, tak k popu. Několikrát se jim daří navázat na pulsaci svých starších úspěšných tracků, ovšem tentokrát se rozmáchli do šířky (je tu řada devítiminutových skladeb) a hlavně podnikli „cestu na jih“: polyrytmy i chřestící perkuse evokují africkou hudbu (A Tooth For An Eye).

Mnohem důležitější však je, jak silně The Knife posunuli svou roli. „Pod maskami to pro nás začalo být až moc pohodlné. To, co mělo znejistit identitu a klást otázky, se najednou stalo komerčním produktem, institucí,“ říkají. V rozsáhlém komentáři představují celý projekt jako politický: při privilegiu své popularity dlouho promýšleli, jak redefinovat svou kapelu i samotnou formu popového alba. Nakonec písně s názorovými texty („inspirované protestsongy ze sedmdesátých let“) proložili několika abstraktními hudebními plochami, které nemají nic společného s pop-music, spíš působí jako zklidněnější Revolution No. 9 od Beatles. Celý projekt doplnili komiksem, který agituje za odpovědnost bohatých elit: jeho humor kulhá pod náloží plamenných idejí a je to jediný slabý článek projektu.

Přidat k hudbě vysvětlující krátký film se může zdát prvoplánové, ale pop prvoplánový je – a navíc od Dreijerových, kteří konečně přestali mlčet, je to dost inteligentní zasnoubení své tajemnosti s naproto konkrétní angažovanou agendou. Viz Karin: „V textech kritizujeme: třeba instituci královské rodiny, která se stala symbolem pro iluzi, ve které se svět zabydlel. A taky konstrukt tradiční nukleární rodiny: skrze tuhle iluzi se dnes jen konzervuje nerovnost, nespravedlnost a výlučnost. Výzva zní – vytvářet solidaritu nad rámec rodin, národů a ekonomických jednotek. Nastal čas pohnout se dál – odvážit se k pádu nebo k letu.“

Trumfnout jazyk nepřítele // Svým „obohaceným“ popovým produktem tentokrát The Knife skutečně podnikli cosi nezvyklého. Přivedlo je k tomu předvědčení, že sám pop už dnes neumí sdělovat: je třeba být napřed před formami reklamy a propagandy. Mluvit jazykem, na který protihráči dnešní svobodné kreativity zatím nepřišli a nestihli si ho přivlastnit. Zároveň je jasné, že cokoli výrazného vymyslíme, to si záhy přivlastní byznys. Je třeba s tím počítat – a vědět, že naprostá většina „nezávislých“ principů má dnes omezenou životnost a po nějakém čase ztratí nevinnost.

Sourozenci Dreijerovi se vyjadřují konfrontačněji než takoví Antony and The Johnsons, dokonce lze z jejich prohlášení cítit aroganci - ale vlastně jim jde o totéž. Cestu ke svobodné společnosti vidí v odmítnutí autorit – a to jak ekonomických, tak těch, které přidělují společenské role. Olof a Karin, kteří s dlouhými vlasy vypadají jako dvě podobné surreálné bytosti, podobné „předprogramování“ ostře odmítají.

Na konci videomanifestu se v pařícím davu vášnivě líbají páry různého pohlavního složení včetně homosexuálních. Taková proklamace „pozitivnější budoucnosti“ je na většinové Česko pořád silná káva, leckdo v ní bude spatřovat buď radikální křik dekadentů, nebo politickou agendu. Je ale třeba si uvědomit, že ve skandinávské či angloamerické společnosti je dnes mnohem přítomnější příběh queer skupin, jejichž žádost o rovnoprávnou a nezpochybňovanou pozici se stal zčásti silnou metaforou, zčásti zcela konkrétním precedentem pro nové uvažování o spravedlivější společnosti, v níž nebudou přirozený běh věcí brzdit shora mocenské autority a přežité, pomalu odstraňované zákony.

Nad Shaking The Habitual se vznášejí otazníky. Délka alba je přepísknutá, experimentální části samy o sobě nejsou až tak výrazné. Uvidíme, jak se politický rámec potká se živými koncerty: budou mít odlišnou atmosféru, než kterákoli jiná pařba s hudbou poháněnou beaty? Přes to všechno: jako čin populární kapely vnáší novinka The Knife velmi úrodný zmatek do popkulturního světa – ať už politickou tezí, nebo „nepraktickým“ propojením hitových částí s náročnější hudbou. Snad nikdo z hvězd dnešního popu se v poslední době nevymezil tak nápaditě a věrohodně. A koneckonců – kdo chce ignorovat „message“a vydestilovat si z desky jen „pop“, zbyde mu sedmapadesát třaskavých minut.


The Knife: Shaking The Habitual. 96: 15 minut. CD, LP a download vydávají Rabid Records / Mute, 2013.

// psáno pro LN //

Lana del Rey, mistryně zhýralého upejpání

... šel jsem tam bez očekávání, "pracovně", a byl překvapenej. Do článku se nevešlo, že Karin Park by asi vyhrála v páce nad většinou přítomných mužů a že byla dost přesvědčivá - i když zněla jako mix několika jiných hlasů, hlavně Fever Ray. Zvládla předskokanskou roli pěkně: protože tohle fakt nebyl večer o Karin Park...


Divadlo Archa praskalo v sobotu ve švech a v pasáži slzely neúspěšné zájemkyně o lístek. Festival Electronic Beats (pořádaný coby obratná a duchem velmi současná propagace T-Mobile) dovezl celebritu amerického popu Lanu del Rey do mnohem menšího sálu, než by byla schopna vyprodat. O to bližší setkání čekalo na ty, kdo měli štěstí nebo protekci. I když předem těžko odhadovali, co je čeká.


Na koncert krásky, která má na kontě pár hitů, supersledované klipy a pověst dekadentního poupátka, se nepřichází zrovna s velkým očekáváním. Ale s nástupem Lany se rychle ukázalo, že americká lekce z popu nemusí být povrchní: místo toho může o povrchu a efektech s klidem vypravovat. Lana del Rey zářila lehce rozpačitým úsměvem, v jednu chvíli si poněkud programově vyhrnula šaty až k pozadí, aby se tomu vzápětí provinile smála. Ta směs masek a přirozených dispozic, jež s ní tančily po scéně, je poutavou kombinací upejpání a producírování, panenského ruměnce a inzerátu na erotické služby. Čerstvé ovoce, které už se stihlo začít kazit, královna maturitního plesu, jež už ví svoje o zradě a možnostech pomsty. Bílá Amerika, která čeká na konec světa a nudí se u toho: koneckonců, americká vlajka byla po celou dobu přehozená přes kytarové kombo Marshall.

Pověstně nedokonalá intonace se v Praze nekonala: chytrá Lana všechno spojuje tak klouzavě, že všechny přibližné tóny nakonec domňoukají do přijatelných výšek. S tím se dobře pojí i její pojetí pohybu: zpěvačka působí, jako by si před show omylem místo pastilek proti kašli vzala prášky na spaní. Výsledná malátnost, s níž chodí kolem smyčcového kvarteta a rockových muzikantů, je dílkem, který dobře zapadá do jejího projevu.

Je to spíš komplexní divadýlko než koncert: ale Lanině roli to neubírá na trefnosti. Patrně by se dala vyložit protichůdnými způsoby: jako sexistické pokračování snu o holywoodské krásce, ale také feministicky, jako rozehraná partie dnešní nezávislé dívky. Těch tu bylo koneckonců pár stovek a zpívaly všechny ty Video Games s Lanou tak vroucně, jako kdyby přijela papežka jejich náboženství.

Laniny klipy jsou teatrální a pompézní: tady bylo víc jemnosti a sdílení. Je úplně jedno, zda si před pražským publikem při poklekání vyhrnovala mariánsky modré šatečky „autentická“ Lana, nebo profesionálka, která „to hraje“. Výsledkem byla půvabná a empatická show o mírném smutku z dospívání, jakou umí rozehrát jen hvězda. A zažít večer se skutečnou hvězdou v nevelkém sále typu Archy, to je cesta do těch luxusnějších pater popkultury.


Lana del Rey (dále vystoupili: Karin Park, Roosevelt). V rámci koncertního cyklu Electronic Beats uvedlo Divadlo Archa, 13. dubna.

// Psáno pro LN //

Bratrstvo ticha // Wandelweiser und so weiter

I troubu napadne správná odpověď na otázku, proč dnes stoupá poptávka po tichu: protože svět je čím dál hlučnější – a klidně do toho hluku počítejme i palbu podnětů ze všech stran. Někdo se chodí ztišit do pařížského Clubu Silencio (tedy Ticho), který ze svých filmů do reality přenesl David Lynch. Jiní se potkávají s uměním, které má rádo tiché taktiky. Z důvodu naznačeného výše zajímá čím dál víc lidí.

Ale jak zacházet s tichem v hudbě, není už samo to spojení paradox? „Ticho je materiál, ale i narušení materiálu,“ napsal kalifornský skladatel Michael Pisaro, který od roku 1990 do své hudby začal vkládat delší pauzy a tišší zvuky, „aniž bych věděl proč“. Pisaro pocítil překvapení a radost, když během devadesátých let narazil na síť hudebníků, které to táhlo podobným směrem. Byli z různých zemí, od Japonska po Rakousko: jejich centrála je nedaleko Düsseldorfu a celá umělecká skupina má německé jméno – Wandelweiser.

Na cestě za ztišením, jemnými zvuky, novými strukturami a novým nasloucháním se ve Wandelweiseru setkali dost rozdílní lidé. Jádro zprvu tvořili skladatelé jako Antoine Beuger a Jürg Frey. Mají akademické vzdělání a „seriózní“ kariéru nikdy neopustili: podle Michaela Pisara je snad spojovalo vědomí, že od slavného pohrávání Johna Cage s tichem se dá postupovat dál různými směry a v různém stylu.

Pro růst a vývoj Wandelweiseru bylo zásadní, že skladatelé se potkali s podobně smýšlejícími improvizátory, tedy lidmi z mnohem méně formální klubové scény, kterým už nestačil jazz nebo elektronika. Jedním z nich je rakouský pozounista Radu Malfatti: kdysi hrál v bouřlivých kapelách jihoafrických jazzmanů, natáčel i s Jiřím Stivínem. Pak ho ale začala otravovat scéna, kde průměrní hráči exhibovali chrlením not a rádoby bravurní technikou. Malfatti začal čenichat kolem vyjádření stručného, křehkého, mnohem víc spjatého s uvažováním o dnešním světě. Kdo ho viděl koncertovat v pražské Arše, vybaví si dlouhá čekání na další zvuk, pro někoho napínavá a zábavná, pro jiné patrně nesnesitelná.

Jsou ovšem i mnohem radikálnější akce: kytarista Taku Sugimoto sepsal krásné svědectví o pětihodinovém koncertě „stále ještě zkrácené verze“ skladby Antoina Beugera, jehož polovinu tvořily pomlky (v živějších pasážích se mimo jiné čte Etika od Spinozy, jedno slovo za osm minut). To jsou ale ty nejkrajnější polohy: jiné skladby se vlastně docela podobají ambientní hudbě, jak ji založil Brian Eno.

Za poznámku stojí, že první, kdo u nás o skupině Wandelweiser před lety psal, byl skladatel Martin Smolka: ano, ten, který svou hokejovou operu Nagano uvedenou ve Stavovském divadle prodchl tak jemnými pasážemi, že nějaká vnitřní spřízněnost je docela zřejmá. A ještě jedna česká spojka: nejmladší ze skupiny, pětadvacetiletý Sam Sfirri z Pensylvánie, s vřelostí a uznání mluví o tom, jak mu pomohl studijní pobyt na Ostravských dnech nové hudby: „Bylo to jako dvouleté magisterské studium kondenzované do tří týdnů,“ říká v rozhovoru. Sfirriho skladby uvádí v New Yorku i S. E. M. - tamější ansámbl Petra Kotíka.

O Wandelweiseru jako reprezentantu „tiché vody“ se mluví čím dál hlasitěji. Může za to i aktuální šestialbum Wandelweiser und so weiter (vydal je britský Another Timbre), zatím nejnápadnější vizitka scény. Právě to, že tu svoje taktiky konfrontují moderní skladatelé a kluboví improvizátoři, dává téhle scéně velkou živost a přirozenost. Širší publikum popřálo během posledního půlstoletí sluchu skladatelům jen jednou: když nastoupil minimalismus, který měl rytmus, harmonii a hypnotický šmrnc opakování. Nic z toho mlžné tiché plochy Wandelweiseru nemají, ale taky se do nich někdy vstupuje podivuhodně snadno. Možná že jeden hudební směr čeká podobná vzácná epocha blízkého setkání s publikem.

Anna a fatální varhany

Nová koncertní série v pražském Aeru se jmenuje Femme Fatale: nevím, jestli bych se coby muzikantka chtěla představovat na akci, která láká na „archetyp uhrančivé ženy, která dostává své okolí do kolen“, ale nešť, je krize a lidi je třeba upoutat silnými výrazy. 

Já tam každopádně nepůjdu na „skutečnou magii, která čeká na své objevení“ (tyhle PR texty jsou fakt peklo), ale na muziku, protože švédská zpěvačka Anna von Hausswolff udělala loňským albem Ceremony docela poprask. Představte si severskou atmosféru chladných rituálů, trochu ve stylu The Knife, ale posunutou k akustickému písničkářství. Tuhle desku se Anna von Hausswolff rozhodla natočit v kostele Annedalkyrkan v rodném Göteborgu, a Ceremony tak dominuje zvuk varhan. 

Je to potemnělá muzika, podle autorky „oslava všeho, co život obsahuje, hlavně smrti“, ale Švédi mají nějaké geny na zpracování podnětů angloamerické pop-music, což songům Anny dodává živost a sex appeal. Za album byla nominovaná na cenu Nordic Music Prize pro nejlepší skandinávské album – a pokud máte rádi Island, vězte, že na ostrově se stala nejpopulárnější zpěvačkou loňského roku. 

Úterní koncert v kině Aero doplní vyprávění Anny o varhanách v moderní hudbě (18.30) a po koncertě (20) budou ještě krátké skandinávské filmy.

P.S. pro ty, co jedou v noisu a sound artu: jo, Carl Michael von Hausswolff je její otec.

Anna von Hausswolff. Seminář od 18.30, koncert od 20 hodin. 9. dubna, kino Aero, Praha.

Forever young

Občas ožijí postavy, o nichž jsme si ani nebyli jistí, zda existují. Ti z nás, kdo svého času proposlouchali Zeď od Pink Floyd od začátku do konce, si nejspíš vybaví song Vera: „Vzpomíná si ještě někdo na Veru Lynn? Vzpomínáte, jak říkala, že jednoho dne se znovu setkáme?“ zpívá Roger Waters. Milá Vera na mě teď vybafla z internetu: kráska, která zpívala spojeneckým vojskům za druhé světové nadějnou mantru We´ll Meet Again, se vydání Zdi dožila už s Řádem britského impéria na prsou. Ba co víc, dožila se dneška a ve dvaadevadesáti letech se stala nejstarší vítězkou britské hitparády: když jí vyšla bestofka, suverénně srazila z vrcholu žebříčku Arctic Monkeys.

„Drahoušek pluku“ (dobová přezdívka!) tedy povzbuzoval vojáky v téže době jako Marlene Dietrich, nahrával na rozbitné šelakové gramodesky – a dnes zasahuje do hitparád a vystupuje v televizních talk show. To mě přivedlo na myšlenku: kteří hudební svědkové dávných časů jsou dnes ještě aktivní? Kdo jsou nejstarší muzikanti, od nichž se můžeme osobně něco dovědět?

Rock´n´roll už není nejmladší, ale starší než bigbít je jazz – a ještě starší je lidová hudba. Mužem, který chodí mezi lidi, zpívá, káže a občas někomu vynadá, je Pete Seeger, ročník 1919. Jeden z otců folku zpíval po boku Bruce Springsteena na Obamově předvolebním finále (2009), pochodoval s průvodem Occupy Wall Street (2011), natočil novou píseň komentující ropnou skvrnu firmy BP (2011) a natočil song a klip Forever Young v poctě Bobu Dylanovi (2012). Podobně vlivných čiperů už nenajdeme moc. Chuck Berry, ročník 1926, projel v roce 2008 Evropu, ale jinak hraje jen jednou za měsíc v domovském St. Louis. Jerry Lee Lewis (1935), rock´n rollový „The Killer“ u piána, si stylově vede svou, ovšem v roce 2010 vydal album duetů Mean Old Man s Mickem Jaggerem či Sheryl Crow.

Osmdesátku vloni oslavila „advokátka obyčejných žen“ Loretta Lynn, před níž v country věru nikdo nezpíval o antikoncepci nebo stresu z opakovaného těhotenství. Lorettino „aktivní stáří“ odpálila spolupráce s Jackem Whitem Van Lear Rose, podle časopisu Rolling Stone druhé nejlepší album roku 2004. Jack White poskytl producentský facelift i královně rockabilly Wandě Jackson (1937), ale snaha navázat na dávné energické třeštění dopadla smutně.

Velcí senioři nežijí v jiném vesmíru, občas přijíždějí: vloni hrál v Lucerně Sonny Rollins (1930), předloni u nás dirigoval Ennio Morricone (1928). Leckdo se dočkal širšího uznání až časem: na festivalu Creepy Teepee v Kutné Hoře tak byl vloni s nadšením přijat pionýr elektronické hudby Hans-Joachim Roedelius (1934), spolupracovník Briana Ena a člen krautrockových Cluster. Osobně bych moc rád ještě zastihl klasika freejazzového třískání do piána Cecila Taylora (1929), často vystupujícího Ornetta Colemana (1930), minimalistu Terryho Rileyho (1934) a báječné by bylo prohodit pár slov s Pierrem Boulezem (1925), který ještě nedávno na londýnských Proms dirigoval Janáčka.

Někteří z nich jsou už spíš zdvořilí zástupci minulosti, ale stejně dokážou potěšit. Viz klasik swingu Tony Bennett, který letos coby sedmaosmdesátiletý vydá album s Lady Gaga. Projekt se teď musel trochu odložit, protože jeden z umělců si poležel v nemocnici. Pochopitelně: byla to ta o šedesát let mladší holka.

// psáno pro Orientaci LN //