Bacha, jde Rösel!

Když už jsme byli ve Veletržním paláci, chtěl jsem dětem ukázat legrační robotický hudební nástroj v koutku věnovaném hnutí Fluxus. Ale mechanická ruka se nad strunami nevrtěla. „Chybí tam baterka,“ řekla kustodka. Tehdy poprvé jsem si vzpomněl na cenu vstupenky (240 dospělý, 120 devítileté dítě) a řekl: „A kdy tam bude?“ Paní pokrčila rameny a ukázala nám, že v strojku je prázdné místo na tlustý monočlánek, takzvaný buřt. Prý tam chybí už dlouho, nákup musí někdo schválit. Řekl jsem, že pošlu dítě přes ulici k Vietnamcům a baterii Národní galerii věnuji. „Tak angažovaná jsem dřív byla taky! Ale pracuju tu už dlouho,“ řekla dáma hlídačka.

Do výstavy Theodora Pištěka se vstupuje skrz instalaci ze zrcadel: kolem tunýlku stojí na zemi několik válců. „Tam radši nechoďte, nějak to padá!“ volala jiná, už méně trpělivá kustodka. Když jsme šli zpátky, děti tak zaujatě vyzvídaly, zda je autor automobilistických obrazů milionář („Ano, je.“), že to šestileté šťouchlo do vratkého sloupku. Křik, běh, kustodka, spílání: „Nemáte sem chodit!“ Ptal jsem se, jestli je instalace interaktivní (nepochybně je), anebo jestli Národní galerie v opačném případě nechce vyznačit, kam nemají návštěvníci vstupovat. Ale viděl jsem, že bezradná kustodka už předem ví, že nikdo tu nic nevyznačí, sloupek nezafixuje a jí dál potečou nervy z lidí, kteří říkají slova jako „interaktivní“.

Výstava Jiřího Koláře a Béatrice Bizot je krásná. Na konci, po stovkách zhlédnutých koláží, si taky můžete nějakou slepit: je tu malá dílna. Vystřihovali jsme všichni čtyři, byli jsme tam sami. Dohližitelka se zjevila brzy: „Každý si můžete udělat jenom jeden obrázek!“ To už jsem se ohradil, že ve Veletržním člověka pořád okřikují. Mrzelo ji to. „To víte, někdy přijdou lidi a stříhají a stříhají.“ Tak buďte rádi! K čemu jinému dílna pro návštěvníky asi je? Přece aby se učili pořádku: „A všechno to po sobě ukliďte! Pohledy do krabičky! Dneska tu chodí pan ředitel!“

To mě zcela okouzlilo. Těšil jsem se, že opravdu dorazí Vladimír Rösel, upraví dětem límce, zkontroluje koláže a já se ho optám chybějící baterii. A taky na to, jak hodlá bojovat s úmornou kasárenskou atmosférou, kterou tu šíří zaměstnanci traumatizovaní z toho, že je zas někdo za něco seřve. 

Národní galerie by neměla spoléhat na to, že zážitek z Koláře to nakonec přebije. Už klesla hodně hluboko: vždyť všechny normální galerie se dnes předhánějí v taktikách, jak přitáhnout lidi. Ne jak je srovnat do latě. Ostatně, svoje děti umím nejlíp zdeptat já sám!