Skryté slunce Lutka

Příběhu muzikanta, který po letech vrátil se studiovým albem, se žádný druhý v Čechách nepodobá. Ve zlatých dobách Šafránu, než estébácký nátlak vytlačil Třešňáka s Hutkou do exilu, s nimi hrál na společných koncertech Petr Lutka. Během let se úplně změnil, až na to, že si pořád dělá, co chce.

Skřítkovský zjev a rozdávačná vřelost v 70. a 80. letech způsobily, že nikomu nevadila Lutkova výjimečnost: jen málokdy byl autorem. Materiál mu kongeniálně dodával farmaceut Jiří Zych, „autor tří odborných knih a několika set písní“, jak říká wikipedie. Ze Zycha jako ohňostroj sršely písňové bajky, absurdity a lyrické obrázky plné chobotnic, zamilovaných mamutů a dešťovek, které sní o kariéře struny v houslích. Lutkův repertoár v něčem navazoval na Morgensterna i na Suchého: taky tím, že dokázal fascinovat dospělé i děti. Naivnější místa v textech podával tak bezelstně, že za to publikum mělo Lutku ještě radši. Jaroslav Hutka jeho styl vystupování přirovnal k Chaplinovi: „Grotesknost, spontánnost a komika neustále provázená jakousi dojemnou tesknotou.“

Kolik desítek těch písniček je? Za komunistů z nich vyšly leda dva singly. V dobách svobody by někdo přičinlivý ten balík inspirace vzal a pestrobarevně zaranžoval: výsledná deska by mohla být úspěšná a oblíbená jako Kdyby prase mělo křídla a Tři čuníci. Ale Lutka nikdy nebyl ten typ: archivní nahrávky nakonec vyšly nenápadně na albu Budka (2000) a jako příloha loňské knihy Zběsilé balady vydané k Zychovým šedesátinám v Galénu.

Ptáte se, proč zpěvák se svým cenným repertoárem nenaložil výrazněji? Souvisí to s jeho proměnou: v osmdesátých letech začal zpívat mariánské písně i vlastní variace na žalmy, koneckonců jeho jméno je dnes Petr Maria Lutka. Jeho jedinou pravidelnou scénou byl po léta malostranský chrám u Pražského jezulátka. Co si asi může „zábavní průmysl“ myslet o osmi albech duchovních písní, které Petr vydal zčásti vlastním nákladem? Jiný svět, hudba jiného účelu. Ovšem je dobré myslet na to, že hudba určená „jen“ pro menší duchovní komunity existovala mnohdy za účasti velkých lidí: od Haydna a Bacha až po manželku Johna Coltranea, velkou harfistku a skladatelku Alici.

Vydavatelství Galén dalo Lutkovi přesně ten podnět, který jeho zpívání o Marii a Ježíši potřebovalo pro větší sdělnost: obklopilo ho přáteli. Akordeon bigbítového klasika Václava Veselého zní jako varhany nemajetného poutníka, na housle a violu hraje Veselého syn Jan. Kytarou přispěl písničkář Jiří Smrž, fotkou na obal Vlastimil Třešňák.

Na albu Skryté slunce nezní rafinovaná či relativizovaná ekumena pro „něcisty“, jejichž víra, že „něco tam nahoře je“, potřebuje dostatečně obecné výrazivo. Tohle je přímé katolictví: sedm hvězd, na skále dům, ohnivý meč. Což neznamená, že se Lutka občas neotevře do obecné maximy: „Bez lásky pravda je tvrdá a pyšná / s Bohem a člověkem nesmířená / Bez pravdy láska je bezcitná, hříšná, / jako zbraň k zabití namířená.“

Je jisté, že zpěvníku Xindla X prodá firma Galén ikskrát víc než úpěnlivého Skrytého slunce. Ovšem je skvělé, že tu vychází obojí. Myslím, že pokud duchovní písně širší publikum něčím iritují, pak mentorstvím a naučností: jenže Lutka se dělí o svoje vyznání s takovou pokorou a tak civilně, že tuhle námitku anihiluje. A kus toho teskného Chaplina, o kterém psal Hutka, se někde uvnitř oněch žalmů pořád toulá.