Byla to dvě populární alba filmových soundtracků, která v devadesátých letech způsobila velkou změnu: britský Trainspotting a americké Pulp Fiction. Oby ty filmy si významově pohrávaly s hudbou různých kulturních okruhů, kterou docela neotřele mixovaly. Trainspotting ukázal publiku, že může mít rádo zároveň jak nové elektroniky Underworld, tak jejich staršího kolegu v klubovém bohémství, rockera Iggyho Popa. Tarantinovo „podobojí“ bylo ještě spletitější. ale všechny ty pozapomenuté styly šly skvěle dohromady: starý surf rock, soul Dusty Springfieldové a (normálně tak uncool!) repertoár Neila Diamonda, tedy navlhlá playboyská balada Girl, You´ll Be a Woman Soon. Ty soundtracky se daly výborně poslouchat jako ucelený mixtape a neztratily samostatný smysl ani léta po premiéře. Tarantino se stal popkulturní ikonou, z každého baru zněli Kool and the Gang a lidi na sebe pokřikovali I love you, Honey Bunny.
Nový
soundtrack Nespoutaného Djanga
si bedlivě prohlížejí hlavně ti, kdo na každou další „desku
od Tarantina“ čekají. Pár věcí přece dokázal: u Jackie
Brownové dal do globálního
oběhu pop, který se v
sedmdesátých letech produkoval výhradně pro černé publikum
(písně prý našel ve své
domácí diskotéce, když chtěl film dobře rytmizovat).
S Kill Bill zase
překročil dosavadní nepsané pravidlo a začal recyklovat filmovou
hudbu: staré skladby Ennia Morriconeho mu jednak zněly nejlíp, a
jednak se mu líbily i jako odkaz na éru spaghetti
westernů. Právě v Kill
Bill použil poprvé hudbu
argentinského skladatele, který přesídlil do Itálie – Luise
Bacalova,
který kromě záplavy jiných „špaget“ napsal hudbu i k
původnímu Djangovi
(1966). V novém filmu je nepřeslechnutelně citovaná.
S
Nespoutaným Djangem a
jeho soundtrackem si uvědomíme, že přesné zásahy a stylové
průlomy jako s albem Pulp Fiction
jsou vzácné: nesmíme je čekat pokaždé. Vždyť
v Hanebných panchartech
se člověk mohl pousmát na tím, jak přípravy na Hitlerův
atentát v kině probíhají za zvuků Bowieho Cat People
– ale jinak už to jsou u
Tarantina jen předpokládané
výlovy z archivů špikované Morriconem. Ten aspoň pro Djanga
napsal novou skladbu (píseň Ancora Qui).
Sám Tarantino popisuje schválnost, v níž se mísí autorská
odvaha s umným vyhmátnutím kolektivní nostalgie: „Do Djanga
jsem dal
hodně starších nahrávek – často pocházejí z mé sbírky
desek. Místo abych si od nahrávacích společností vzal nové
digitální vyčištěné snímky, rozhodl jsem se použít elpíčka,
která poslouchám celá ta léta – i se vším praskáním a
škrábanci. Dokonce jsem ponechal i zvuk přenosky dopadající na
vinyl.
Hlavně proto, že jsem chtěl, aby lidi
prožili totéž co
já, když jsem si ty desky pouštěl poprvé.“
Hudba
k filmu
o vzpouře proti otrokáři je zajímavým kontinuem černé muziky:
od
staršího soulu přes hudební atmosféru z blaxpoitation filmů
(pro afroamerické publikum, občas s přídechem černého rasismu)
až po dnešní hip hop (RZA, Rick Ross). Do toho znějí Ennio
Morricone a Luis Bacalov jako bílí muži, kteří mýtus amerického
západu vtěsnali do evropské symfonické moderny. Možná už
tenhle soundtrack nemá lišáckost a lehkost Pulp Fiction,
ale jeho společný tón není marný: chce si užít patos bez
pošklebování a chlapskost bez relativizace. Mluví o přátelství,
činech, odhodlání a síle. Když
taková témata svěříte Jamesi Brownovi a Jerrymu Goldsmithovi v
nejlepších letech, nemůže to dopadnout marně.
Žádné komentáře:
Okomentovat