Diskontinuita, ten český problém // Michal Rataj

Tohle je rozhovor, jehož půlka vyšla v LN, tady je celý. S Michalem Ratajem jsem chtěl mluvit hlavně proto, že pořádal podesáté Art´s Birthday a zároveň tím - na čas - končí jeho aktivity ve veřejnoprávním rádiu, protože chce být zase víc skladatelem. S Michalem jsem v tomhle rozhovoru skoro vůbec nestihl probrat jeho ještě pořád čerstvé album elektronické hudby Spectral Shapes vydané polským labelem Audiotong, tak ho doporučuju vaší pozornosti aspoň takhle.

Dnes večer se v pražském Veletržním paláci po roce konají další „narozeniny umění“, happening Art´s Birthday. Prožíváte ještě po všech těch letech napětí a okouzlení z akcí vytvářených pro přímý, ba dokonce mezinárodní rozhlasový přenos?

Živé vysílání je vždy adrenalin, obzvlášť v prostředí současného umění, kdy neumíme s určitostí naplánovat, co vlastně bude znít. Zároveň – Art’s Birthday jsou skutečně obrovským mediálním projektem propojujícím satelity s pozemním rozhlasovým vysíláním a internetem, v reálném čase jsou spolu v kontaktu desítky producentů po celé Evropě - a tak i technicky je to značně náročné. Hlavně si ale vážím toho, že můžeme v dnešním mediálním prostředí takovou akci realizovat, protože se vždycky jedná o koncentrovaný, poučný, zábavný, meditační i provokující průlet současnou scénou akustických umění. Mimo kontext živého vysílání se něco takového asi nedá zažít.

Co z českého programu Art´s Birthday je pro vás výjimečné?

Každý rok se v programu snažím propojovat světy, které by se jinak stěží protnuly – na úrovni žánrů, estetik, konceptuálních východisek. Tedy i letos – Baromantika s Lenkou Dusilovou přijde se speciálním nepísničkovým setem, nová skupina umělců z pražské HAMU (oem ARTs) bude rozeznívat zvukové předměty, Boca Loca Lab Jiřího Adámka bude puristickým vokálně hereckým projevem a All the Lonely Bitches zas mixují jazz-rockovou kytaru s trubkou a elektronikou. Je to pokus o vytváření mostů mezi subkulturami.

Po deseti letech odcházíte z Českého rozhlasu, kde jste jako producent vedl projekt Radiocustica. Objednali a odvysílali jste stovky původních děl – elektronických, experimentálních, dobrodružně využívajících formát rádia. Zaplnili jste v Česku jednu velkou mezeru. Co se za těch deset let obzvlášť povedlo?

Požádal jsem zatím o roční volno. Z mého pohledu se snad povedlo nastartovat novou kontinuitu a doufám, že vydrží. Kontinuita je zárukou toho, že se v čase vyjeví určité tendence, kvality i propady. Jestliže taková kontinuita zmizí, zůstanou v současné tvorbě solitéry a to asi není dobře. Myslím, že největším problémem současného umění v naší kotlině a v posledním století je právě obrovská diskontinuita. Zdá se mi ale, že jsou momentálně na české scéně nastartovány procesy nějakého zvláštního kvasu (možná srovnatelné s Berlínem či Vídní před 20 - 30 lety, což by odpovídalo generačnímu posunu) a tak si myslím, že by veřejnoprávní médium zvuku nemělo o dotyk s takovými posuny na současné scéně přijít.

A co jste se za těch deset let dověděl o roli rádia mezi dnešními médii?

Měl jsem štěstí, že jsem se hned v roce 2002 dostal do evropské skupiny producentů v oblasti progresívních zvukových forem a potkal tam ještě generaci lidí, kteří byli hlavně v Německu absolutní producentskou špičkou 80. a 90. let. Oni mi pootevřeli dveře do míst v historii rádia a rozhlasového myšlení, k nimž se v českém kontextu těžko dostat. Rádio v Německu, ve Švédsku, Norsku i Rakousku reprezentuje pozici sebevědomé alternativy k mediálnímu mainstreamu či bulváru. Takové sebevědomí posiluje atraktivitu pro posluchače i rozhlasové tvůrce či umělce, kteří vytvářejí program. Za nejzásadnější pro sebe považuju zkušennost, která praví, že radio tu není od toho, aby říkalo, jak to na tom světě chodí, ale aby samo naslouchalo a bylo citlivé na jemné chvění ve společnosti, která má dnes mnohem více vrstev, než kdy dřív.

Co bude s Radiocustikou dál?

Péči o veškeré aktivity v oblasti akustických umění převezme teď na rok Ladislav Železný, věřím, že se mu podaří onu kontinuitu udržet, navíc v situaci, kdy Český rozhlas prochází podstatnou restrukturalizací.

A jaké další plány máte vy? Vracíte se k své profesi skladatele?

Ano v to doufám nejvíc, uniknout do většího klidu a koncentrace - potřebuju se maximálně soustředit na komponování, mám před sebou několik koncertů a workshopů v zahraničí, novou skladbu pro orchestr Berg a také práci na několika televizních filmech. A snad dojde i na nějakou zahraniční rezidenci...

Dobře jste se vzájemně „našli“ s režisérem Robertem Sedláčkem. Po filmu Rodina je základ státu pracujete na hudbě pro jeho televizní seriál České století. Jak na to jdete? Bude to nějak specificky „národní“ hudba?

My jsme s Robertem Sedláčkem dělali už před tím řadu dokumentů. Zkouším do jeho vizuálního světa přinášet zvuky, které jsou hudbou a naopak – vlastně celou svou rozhlasovou zkušennost nově osvětlovat vizuálním rozměrem filmu. Je to veliké hledání, myslím, že pro nás pro oba.

Pavel Kosatík s Robertem Sedláčkem napsali pro mě osobně strhující scénáře. Strhující proto, že jdou hluboko do hlav těch mocných, kteří hýbali našimi dějinami. Nejsou podstatné velké obrazy, ale vnitřní napětí odehrávající se mezi Benešem, Gottwaldem, plk. Moravcem a mnoha dalšími (zatím je hotový první díl z roku 1948). Takže i ta hudba jde hlavně do polohy velikého napětí koncentrovaného do jednoho stále se opakujícího tónu, který sice neustále dostává nové orchestrální barvy, ale ze své výšky neuhne. Snad jen znělka celého seriálu dostává jakýsi hrdý patos s několika hudebními citacemi pro znalce...

Vaše profilové album Spectral Shapes vyšlo nedávno v Polsku. Jste součástí určité mezinárodní scény, nebo dnes už elektronická hudba (možná podobně jako internet) nezná hranice?

Myslím, že skutečně pojem národních scén už není příliš vypovídající. Polský Audiotong je renomovaným labelem a tak jsem byl moc rád, že se má hudba dostane do širšího kontextu, což se opravdu stalo – je zajímavé číst (i negativní) recenze amerických kritiků a zkoušet slyšet vlastní hudbu z pozice úplně odlišného kulturního kontextu. Ta veliká moc hudby jít přes jazykové hranice je fascinující,