Redakční pošta

V životě každého publicisty z větších médií nastane den, kdy mu přijde dopis se slovy: „Psal(a) jsem i panu prezidentovi, neodpověděl, zbýváte mi jako jediná naděje!“ Pokud by tištěná média měla skutečně takovou moc, jakou jí někteří lidé přisuzují, byla by jejich budoucnost dost v pohodě.

Vrcholnou příhodou v tomto směru u mě zůstává setkání s elegantním, důvěryhodným mužem, který (bylo to v týdeníku Týden) dorazil do redakce osobně. Poté, co ho odmítl přijmout šéfredaktor Balšínek, rozhodl se, že druhou nejvhodnější osobou pro vyřízení budu já. „O co jde?“ ptal jsem se. „Přece o ten tunel,“ řekl pán, jako bych byl úplný zabedněnec. „O jaký tunel?“ „O můj tunel mezi Evropou a Amerikou,“ pravil netrpělivě návštěvník a už tahal z aktovky technické výkresy. Byl to bývalý emigrant, expert. „Já píšu jen o hudbě,“ řekl jsem. „Jste z velkého média, máte odpovědnost!“ uzemnil mě stavitel tunelu. Řekl jsem mu, že tomu nerozumím, ale že se mi jeho plány moc líbí. „Mezi čtyřma očima nad mým tunelem všechny kapacity žasnou a gratulují mi,“ řekl pán hořce, „ale jednání jdou do ztracena.“ Ptal jsem se proč. „Kazil bych jim byznys s přepravou.“ Rozloučili jsme se přátelsky.

Další pisatelku mohu jmenovat, protože o sobě napsala knihu. Vladana Zmatlíková stála 26. května roku 2007 na balkoně, rozhodnutá spáchat sebevraždu. Vtom zaslechla zvenčí píseň Thank You for Loving Me od Bon Jovi. Neptejte se, čím ji přesvědčila, aby slezla nazpátek a žila dál: podstatné je, že se to stalo. Za poznámku stojí, že paní Zmatlíková trpěla dlouhodobě nesnesitelnými stavy: zkoušela jak klasickou léčbu, tak šamanismus, regresivní terapii, kineziologii a reiki. Nic z toho jí nepřineslo takové přimknutí k životu jako Bon Jovi. Do novin psala kvůli druhé části své story: od toho dne se denně budí v napětí, že svým „pozemským andělům“ nepoděkovala! Mohl bych je kontaktovat? (Ne.) Trochu ji uklidnilo, když vydala knížku Děkuji, Bon Jovi: nyní se trápí tím, že není přeložena do angličtiny. Zdá se, že nalezení klidu zde bude delší záležitostí.

Dlouhý list psaný na psacím stroji vloni poslala paní, která během života pracovala v prodejně Charity na Moravě. Psala, že ve čtyřicátých letech slyšela uvnitř ve své hlavě desítky, možná stovky písní. Namátkou uváděla: Ach, ta láska nebeská, Postavím schody do nebe, Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, S tím bláznem si nic nezačínej, Kéž lavičko, kéž bys promluvila, Tiše a ochotně purpura na plotně, Saxano... Písně z toho dlouhého výčtu paní zapisovala v oněch čtyřicátých letech do sešitů. O jejím nadání se přes známé dověděl Vladimír Dvořák, který začal za paní z Charity jezdit. Někdy s sebou brával Jiřinu Bohdalovou. Opisoval si texty, sliboval zapisovatelce, že ji „dostane do rádia“. Pak už se neukázal. 

Za čas paní zjistila, že většina hitů, které slýchá z televize a rozhlasu, pochází od ní. Přitom jako jejich autoři vystupovali Karel Svoboda, Jiří Štaidl nebo Jiří Suchý: taková křivda! Věděl jsem, že odpověď by měla především zmírnit pisatelčino zoufalství, ať už má jakýkoli základ. Napsal jsem tedy upřímně: pokud se skutečně cítí být autorkou největších československých šlágrů, pak může být šťastná. No řekněte: nepřinesla snad milionům lidí tolik radosti jako málokdo druhý? Tak šťastný nový rok: neklidným pisatelům i laskavým čtenářům, kteří nám (zatím) nepíší!

(vyšlo v Orientaci LN, 12/2012)