Zrní, průvodci koncem světa

Kapela nové generace, "kladenskej uhelnej zen", čerstvá krev důvěryhodného songu. Tak se mluví o skupině Zrní, jež zažívá skutečný vzestup, Albem o konci světa, který se nekoná, a přece nás mění, Zrní nejspíš cosi trefně vystihlo: i když je v mnohém na začátku.

Je to příběh kapely, která rychle roste a přináší s sebou styl těch, kdo pochytili hudbu už v novém století: cosi nadčasového se tak potkává s čímsi, co mohlo vzniknout jenom dnes. I to domovské Kladno je na kvintetu Zrní jakoby "správně": není snad - až čítankově atraktivním - znakem doby, že překvapivá čerstvá síla vytryskla z unavených industriálních míst, která si musejí pro budoucno hledat novou identitu?

Naštěstí stačí strávit krátkou dobu s písněmi z nového alba Soundtrack ke konci světa, aby člověk přestal myslet na klišé. Pět kamarádů v čele se zpěvákem Janem Ungerem je spolu už deset roků: ten čas je ale neunavil, naopak se zdá, že nakumulovaná energie pomáhá v posledních dvou letech k větší intenzitě. V dějinách kapely je studentské hraní pro turisty v pražské Celetné, ale taky slib, že mladíci dovedou svou skupinu k veliké slávě. Všechno se zrychlilo s loňským titulem Hrdina počítačový hry jde do světa, kterého si část publika všimla i díky záruce Radůzy, která koncepční album s doprovodnou knížkou vydala. O Zrní začal být zájem: leckdo ucítil, že tu dlouho nebyla mladá klučičí kapela něžná, ale ne chcípácká, nasáklá dnešními vlivy, ale ne kopírující, kloubící folk rock s elektronikou, ale ne kalkulující pro cizí vkus.

Zrní se ponořilo do práce: živě doprovází taneční představení Kolik váží vaše touha? skupiny VerTeDance, spolu s Markétou Irglovou nahrálo píseň pro filmovou fantasy Poslední z Aporveru (premiéra se chystá na konec roku). A při tom všem natáčelo album, jemuž dalo název společné přemítání o době, ve které žijeme. "Nemyslíme si, že bude konec světa. Ale téma jsme použili jako prostředek, životní hranu a zlom, který lidé řeší," říká Unger o písních Soundtracku ke konci světa. Hned v té úvodní (Rychta) zpívá o tom, že ani potopa nezmění vnitřní pocit v člověku.

Umějí vyklenout dynamiku od křehkosti sólového kytarového brnkání k emotivnímu, slastně nátlakovému hřmění: proto se taky v souvislosti se Zrním občas zmiňují Radiohead. Aranžmá vznikají zčásti spontánně při jamování, zároveň kapela rozšiřuje předpokládaný zvuk tu o banjo, tu o trombón, tu o výjimečný ženský vokál (Karolína Kamberská). Žádná konstelace nepohřbívá kolektivního ducha, což na kapele (někoho podvědomě, někoho otevřeně) přitahuje: podobně jako dánští Efterklang nebo islandští Múm, i Zrní je na scéně obrazem úspěšné mikrodemokracie v praxi, nikdo není šéf, všichni přispívají svou osobitostí a výsledkem není chaotická změť. Když do zvlněných figur kytar a houslí vpadne (kontrastně, významově, pořádně nahlas) strojový rovný beat elektroniky, je to neotřelé a zní to moc pěkně: když to slyšíme na albu potřetí, říkáme si, že méně by bylo více. Vcelku je poslech Zrní fajn: při otevřenosti jejich stylu nevíme, co trochu jiného se stane příště.

Hráči z kapely zvládli za poslední období nelehkou věc: povyrostli a v čemsi dohnali svého výrazného, přirozeně talentovaného zpěváka, který dokáže upoutat raz dva. Jan Unger je skutečně typ připomínající frontmany mladých anglických kapel: jeho gesta potřebují prostor, důraz v melodii ho dokáže spontánně zlomit v pase, jednou nebude mít problém se skutečně velkými scénami. Při tom všem má moc zajímavou barvu hlasu, intonuje permanentně zlehka a bez problému. I z nahrávky působí jako démon nedospělého dospělého, velké dítě, které se nebojí ptát - dychtivý a přitom zranitelný hlas z rodu Nicka Drakea, Jeffa Buckleyho, Arthura Russella. Vysloveně dobře mu zní čeština, i když právě u textů cítíme, že tady je Zrní teprve na cestě. Líto má poutavý zvuk a Unger frázuje pěknou melodii, ale stojí za úvahu, nakolik v té snivosti obstojí doslovnost textu "je mi líto všech lidí, kteří nemají vodu na pití, a jejich dětí, které mají mouchy na očích". Někdy to vychází, ve frázi "v čí žiju době?" (Pokraj) se Unger se slovem "čí" vyšvihne na snad nejvyšší tón alba, to je zkušená hra s významem; jindy text klopýtá po převrácených přízvucích. Předat pocit umí tahle skupina moc dobře: pracovat se slovy ne.

Dosavadní ohlas každopádně napovídá, že Zrní něco vystihlo. Je to kapela téhle doby: antény naladěné na ptáky, mravence a slunce, na svět konkrétních jednoduchých věcí, "na outfit sere pes". Jako by tu mluvila generace připravená na budoucí možnou energetickou a potravinovou krizi, kdy se bude žít skromněji: bere svět víc jako zážitek, víc vnímá pevnou realitu kolem sebe, což vyvažuje cit pro neviditelné věci a démony, ve výsledku je praktičtější a duchovnější.

Zrní je někdy popisováno skrze "příkladný příběh" těch, kdo jsou pilní, rychle se učí a míří k větší profesionalitě, než je v českých nezávislých vodách zvykem. Takového příběhu je pro ně škoda: neříká se v něm totiž nic o talentu a jemných věcech, které nesmějí ambiciózní tvůrci během "příkladně pilné práce" poztrácet, jinak je to všechno nanic. Mladší posluchači přijímají v těchhle měsících Zrní s nesmírnou chutí jako svou vlajkovou kapelu: což je spravedlivé a úměrné situaci na české scéně. Letošní úroda alb byla v Česku skromná: Soundtrack bude právem mezi těmi nejvýraznějšími aspirovat na na výroční ceny. Unger a spol. jen při těch všech úspěších nesmějí ztratit vědomí, že jsou na cestě, ba dokonce že hledačské gesto a pokora byly doposud součástí té magie, která k nim přitahuje posluchače. Při všech objevech, které se jim při hraní naskytly, pořád ještě zkoušejí nahmátnout svou poetiku: možná ji zanedlouho pevně uchopí, možná bude jejich údělem neustálý pohyb (což taky není špatné). Ale Zrní musí ještě vyzrát. Protože lze cítit trochu - stylově postrockové - melancholie v tom, když je na kapele nastupující generace zajímavější hudba než sdělení.

Zrní: Soundtrack ke konci světa. 43 minut, vydali Zrní & Applause Booking.