Na
Štěpána
zemřela Fontella Bass:
aristokratka mezi gospelovými zpěvačkami,
která se na sklonku života
připomněla
mladým spoluprací s The Cinematic Orchestra. Byla taky vdovou po
Lesteru Bowiem, jazzovém trumpetistovi se šamanistickými
spády. Zažijeme ještě
někdy něco
jako šedesátá léta,
kdy Fontella dostávala do hitparád šlágry
s kořeny v baptistických
kostelích, především
Rescue Me,
a její muž s pomalovaným
obličejem zase ukazoval
publiku souvisost městského
jazzu s africkým rituálem? Tak tehdy vypadala hromadně
sdílená kultura.
S
každým muzikantem, který
v letošním roce zemřel,
odchází kus jeho doby. Lítost nevyvolává sama smrt, ale pocit,
že ti lidé mohli ještě
doříct svědectví,
v rozhovorech objasnit, co už
zpola nechápeme, uchovat vzpomínku, spojit se s čerstvou
tvůrčí
generací. Přijdou noví
pianisti, ale už nikdy
nebude nikdo jako Dave Brubeck: „skladatel u klavíru“ (jak se
sám nazýval), který v 50. a 60. letech fascinoval mladé bílé
publikum, hlavně
studenty, a jehož
nahrávky měly ve věku
prvních družic status
popových hitů. U
nejslavnější
Take Five,
elegantně odsýpající
na pět dob, mnozí
netušili, že
ji napsal Brubeckův
saxofonista Paul Desmond, který v souladu se svou dobou pravil:
„Tajemství mého zvuku? Jen se snažím
napodobit suché martini.“
Zábavní
průmysl už
vyzkoušel všechno,
nikdo se ničemu nediví:
proto si lze těžko
představit, že
se na scéně v budoucnu
objeví někdo jako Donna
Summer, mlčenlivá
kněžka, která nebrala
disko jako uhihňanou
hyperaktivní zábavu, ale spíš
hypnotické médium pro mantry o lásce. Odešli
i další: Scott
MacKenzie, který má na kontě
jen pár hitů, ale jeden
se stal hymnou hippiesáckého léta lásky, totiž
San
Francisco (Be Sure to Wear Some Flowers in Your Hair). Levon
Helm, který nikdy nebyl jen bubeníkem (jeden čas
Dylanovy dvorní) kapely The Band, ale i nezdolným duchem, zpěvákem,
hráčem
na všechno,
hercem. Varhaník Jon Lord, kterého leckteří
pokládali za skutečné
jádro burácivého zvuku Deep Purple. Příliš
mladý zemřel
Adam Yauch, který spolu s Beastie Boys ukázal, že
černí
hiphopeři
vynalezli formu, kterou mohou přijmout
za vlastní i bílí židovští
kluci z New Yorku.
Dobové
zápasy se odehrávaly i na scéně
klasické hudby. Snad už
nikdy nebudeme v situaci studené války: ale fenomenální
barytonista Dietrich Fischer Dieskau po všechny
ty dekády připomínal,
že německá
kultura a operní tradice jsou mnohem starší
a trvanlivější
než rozdělené
Německo: koneckonců,
v celistvém státě se v
roce 1925 narodil a leots zase zemřel:
vědí vůbec
děti, co znamená endéer?
V požehnaném věku
103 let zemřel skladatel
Elliott Carter, spolu s Pierrem Boulezem jeden z posledních žijících
aktérů poválečné
modernistické epochy: hudby nejednoduché, vytříbené
a velmi individuální architektury. Carter se navíc nikdy nestal
„velkým skladatelem minulosti“, do smrti žil
v čilém kontaktu s
tvůrčím
světem a pracoval.
Odešli
i další:
Whitney Houston, Ravi Shankar, Robin Gibb z Bee Gees, textař
Hal David (Raindrops
Keep Falling To My Head),
Jim Marshall, který vynalezl kytaristům
„maršály“,
ta slastně
hlasitá komba. Na YouTube si teď
opakovaně
pouštím
Rescue Me,
ten hit od Fontelly Bass: zpívají a hrají ho její teenagerovská
vnoučata
na školní
slavnosti. Má to náboj, i když
to zpívají jinak. Co víc chtít od běhu
času.
Žádné komentáře:
Okomentovat