Ve filmu Láska nebeská říká
Emma Thompsonová Alanu Rickmanovi: „Joni Mitchell naučila tvou
chladnou anglickou manželku citům.“ Scenárista Richard Curtis
(Mr. Bean, Čtyři svatby a jeden pohřeb) umí vyhmátnout
zkušenost mnoha lidí. Nad jedenáctialbovým boxem The Studios
Albums 1968 - 1979 (Rhino / Warners) člověku letí hlavou, co
všechno a koho asi Kanaďanka Joni naučila.
Tyhle „sebrané spisy, díl první“
začínají u pravověrného folku a končí pletkami s velkými
jazzmany Hancockem a Mingusem. Mezitím se toho stalo tolik: z
woodstockovského světa končících sixties vyšla autorka tak
pevná, že se k ní jako inspiraci hlásí jak ženy dodnes, tak
třeba Prince. U Mitchellové všechno rychle houstlo – ponor do
poezie i plnokrevné složitější hudby. River, Big
Yellow Taxi, River, Both Sides Now:
pár melodií je nezapomenutelných, vcelku však Joni
snovala klikatější vyprávění. Když na vrcholném albu Hejira
(pojmenované podle „hidžry“, Mohamedova útěku z Mekky) zpívá
o letkyni Amelii Earhartové, je to silné ženské téma. Jinak
žádné teorie, podle níž
bychom v její hudbě našli feminní
rysy, nefungují.
Nick Hornby vzkázal
hromadičům muziky: „Další luxusní desetibox neudělá tvůj
život šťastnějším.“ S velkými kolekcemi je kříž. Proč si
je pořizovat? Buď to znamená vstřebávat velkou novou kapitolu
umění (máme tolik času?), anebo s jistou rozkoší vrazíme
peníze do hudby, k níž se chceme poněkolikáté v životě
přihlásit. Což je pošetilé, ale všechny, kdo se neubrání,
chápu a byl bych schopen vystavit jim pro partnery omluvenku. Psalo
by se v ní o citové výchově. A taky sám vím, jak ty krabice po
otevření rajsky voní.
Žádné komentáře:
Okomentovat