Ravi Šankar: Jsi to, co posloucháš

Muž, který zemřel v prosinci 2012 ve věku 92 let, nebyl jen zásadním ambasadorem indické kultury. Díky spolupráci s Georgem Harrisonem a Philipem Glassem zásadně ovlivnil pop i novodobou klasiku. Ravi Šankar (1920 – 2012) byl po celý život na cestě mezi Východem a Západem.

Ukázal světu, co je sitár. Šířil povědomí o tom, že pro indické hudebníky je zvuk hudby neoddělitený od toho, co způsobuje: „Hudba vás může povznést až k osvícení, ale stejně tak ve vás může posílit ďábelské věci.“ Citoval západní pořekadlo „jsi to, co jíš“, a sám dodával – jsi to, čemu nasloucháš. Od šedesátých let byl vřelým přítelem George Harrisona, hrál ve Woodstocku a spolu s Georgem zorganizoval legendární koncert pro Bangladéš, s nímž se zrodila tradice popové charity. Ze svého angažmá na rockových festivalech byl záhy nešťastný: „Mnozí lidé brali naši hudbu jako kulisu k drogám. Tehdejší leadři, Allen Ginsberg a Timothy Leary, vykládali, že Indie, to znamená nedat bez drog ani ránu, dokonce ani při milování. Vždycky jsem říkal publiku: dejte naší hudbě šanci střízliví a uvidíte, že se sjedete jen s ní. Ale mnohdy se stalo, že jsem odložil sitár a odešel z pódia.“

Jistě existuje víc lidí, kteří vědí, že jeho nemanželskou dcerou je Norah Jones, než těch, kteří někdy vyslechli do konce celou rágu. A přece Ravi Šankar proměnil jako hudebník kulturu dvacátého století.

Je paradoxní, že Ravi Šankar vlastně poznal západní svět dřív než indickou kulturu. Jeho starší bratr vedl taneční skupinu, s níž permanentně cestoval po západním světě. Teenager Ravi se ve třicátých letech účastnil toho sladkého života: tančící Indové byli obdivovaní, poznali svět. V legendárním newyorském Cotton Clubu viděli Duka Ellingtona, v jejich pařížském bytě se střídali muzikanti. „Nesmírně mě štvalo,“ vzpomínal Šankar, „že indická hudba se jim líbila jen s tancem. Jinak, říkali, se pořád opakuje a je monotónní. Mluvili o ní jako o muzeálním kousku, a i když nás vlastně obdivovali, lezli mi na nervy. Ti lidé nedokázali vystoupit ani o píď ze své zkušenosti.“ Nedorozumění kolem indické hudby si užil Šankar po celý život dost a dost.

V roce 1936 našel svého gurua: dvorský hudebník Alladin Khan byl první, kdo Šankara – nevybíravě řečeno – seřval a řekl mu, že má talent, ale promarňuje ho. Nabídl mu, že ho bude učit pod podmínkou, že skoncuje s tancem. Ravi Šankar mu nikdy nepřestal být vděčný: v sedmnácti na jeho impuls prodal své evropské oblečení a vrátil se do Indie. Vystudoval indickou hudbu pod jeho vedením a oženil se s jeho dcerou Annapurnou.

V Indii znamená studium hudby především ústní předání z učitele na žáka – včetně duchovní výbavy a cesty k osobnímu zrání. Proto se decentní a mírný Šankar později nejednou děsil, když ho později popkultura a západní média představovala zjednodušeně jako jakéhosi podpůrce hipíků. Sám zároveň od mládí tíhl k hudbě, v níž by spolu rozmlouval Východ a Západ: je to slyšet i v jeho soundtracích pro filmy Satjadžita Raje ze čtyřicátých let. V roce 1949 Šankar zformoval při indickém rozhlase Národní orchestr, v němž vedle sebe hrály indické a západní nástroje.

Pak dal průchod svému zájmu koncertovat po světě. V roce 1954 hrál v Sovětském svazu, od roku 1956 trávil dlouhá období mimo Indii. Počátkem šedesátých let vystoupil na Pražském jaru: velmi pružně, dřív než Beatles, ho „objevil“ tehdejší ředitel festivalu, poučený a kosmopolitní dr. Pavel Eckstein.

Díky mnoha koncertům a nahrávkám (pro EMI či Columbii) získal Ravi Šankar během padesátých let široké publikum. Hodně lidí zjistilo, že sitár je „ta věc s dlouhým krkem“, která má vedle šesti melodických strun ještě pětadvacet dalších, na které se nehraje, ale samy při hře volně rezonují a vytvářejí typický bzukot. „Tu věc“ objevil i George Harrison při natáčení filmu Pomoc!, když v jedné scéně hrála indická kapela. Záhy se naučil základy a použil sitár v písni Norwegian Wood. Pak se už nechal učit: Ravi Šankar o jejich přátelství mluvil vždycky jako o zvláštním vztahu, který se jemností a intimitou vymykal tomu, co jinak zažíval s lidmi z popkultury.

Když sitár uslyšely u Beatles, přidaly se k trendu i další kapely: Rolling Stones, Animals, Byrds... V roce 1967 byl sitár už tak populární, že zněl třeba i ve středoproudých rozhlasových předělávkách Dylanových hitů. Jiní ho brali vážněji: houslový virtuos Yehudi Menuhin s ním natočil tři alba, včetně improvizací. John Coltrane, fascinovaný indickou hudbou i filozofií, si nechal od Šankara vyložit to hlavní o rágách, tálách a indických metodách improvizace. Sitárové koncerty jsou zčásti improvizované, přitom však založené na souboru rág (melodických vzorců, které se vážou k určité denní době, náladě či ročnímu období) a tál (rytmů). Ten hudební systém je na světě několik tisíciletí: to, že přežil, signalizuje, že pro indickou kulturu je velmi dobře funkční. Evropská klasika je oproti němu hříčkou v dětském věku.

Východ je Východ, Západ je Západ // Většina posluchačů zná Raviho Šankara jako hráče: přitom se dost zajímavě angažoval jako „východozápadní“ skladatel. Nevadila mu elektronika, ale nesnášel slovo „fusion“ („zní to jako koktejl“). Za hudbu k filmu Gándhí (1982) dostal Oskara. V šedesátých letech byl jeho asistentem Philip Glass: právě vliv indického rytmického systému mu pomohl najít minimalistický styl. Později si Šankar s Glassem vyměnili skladby a navzájem si je hráli. Když zemřel George Harrison, Šankarovu skladbu na jeho počest hrála na londánském koncertě jeho dcera Anoushka, sitáristka, která mimo jiné pomohla prolomit indický odmítavý postoj k tomu, aby ženy měla v hudbě jinou roli než doprovazečky. Spolu s Anoushkou také koncertoval Ravi Šankar vůbec naposledy: bylo to v listopadu v kalifornské Long Beach.

Autor Knihy džunglí Rudyard Kipling jednou napsal: „Východ je Východ, Západ je Západ a nikdy si doopravdy neporozumějí.“ V mediální éře rychlých obrazů ten výrok platí nejméně tolik, jako dřív: a přece se Ravi Šankar zasloužil o jeho relativizaci.