Poutavý rozhovor Nastavený život
Jiřího Černého (Týdeník Rozhlas č. 47) má v sobě zálohu
na polemiku. To když se Alena Sojková ptá klasika hudební
publicistiky na náhled vůči „mimouměleckým postojům“.
Následují Černého slova: „Kritik musí umět abstrahovat od
jakýchkoli mimouměleckých aspektů. Jakmile začne plést do svých
hodnocení to, že ten člověk je například alkoholik (...),
podepsal Chartu nebo Antichartu, je na Cibulkově seznamu..., takový
kritik by měl okamžitě změnit zaměstnání.“
Jako obvykle, Jiří Černý formuluje
moc dobře. Klíč k jeho postoji je ve slově „hodnocení“: do
kritického hodnocení, které si všímá čistě díla, nemá smysl
promítat představy o morálce. Jenže kriticky myslící publicista
přece zdaleka ne vždy hodnotí: jeho nepominutelným úkolem je
vybírat z událostí ty podstatné, rozplétat souvislosti,
kronikářsky udržovat paměť a popisovat, pro co druzí těžko
hledali slova. A když přijde na svědectví, příběhy a hledání
kořenů díla, musíme Jiřímu Černému odpovědět: Beze všeho,
nebudeme plést do textů osudy a povahu jejich autorů – ale až
tehdy, až je oni přestanou plést do své muziky. Jsem přesvědčený,
že k tomu nikdy nedojde.
Jasně: Černého musejí po léta
řádně otravovat rychlé lidové soudy v debatách typu Nohavica a
StB. Ale se svým úsudkem vylil s vaničkou i dítě. Škoda, že
publicista, jehož slova bývají brána velmi vážně, nepřidal ke
svému osobnímu názoru pár slov zhruba takového ražení: „A
pochopitelně, existuje docela silný proud uvažování o moderní
hudbě, který říká: Kontext je vším.“
Protože i hudební lásky Jiřího
Černého byly formované hudbou v kontextu: houpavé reggae Boba
Marleyho by mělo neskonale slabší náboj, kdyby Marley nebyl
zároveň lidovým vůdcem: je to „mimoumělecký aspekt“? Ještě
z rozhovoru: „Když mi nějaký dirigent zprostředkuje Pastorální
symfonii tak, že se procházím v duchu po rozkvetlé louce, je mi
jedno, jestli vylévá na zahrádku lógr.“ A co když je toho
lógru už hodně? Je součástí práce hudebního kritika občas
připomenout, že jsou věci důležitější než pěkně zahraná
Pastorální?
Americké studentky genderu by
Železného muže Černého za jeho slova myslím honily po Letné.
Tohle nedorozumění u nás nehrozí. Vlastně jde jen o to, co jsou
pro koho „mimoumělecké aspekty“. Jiří Černý poznal hudbu v
nevinnějším věku, než je ten dnešní, kdy si ji za alibi bere
reklama, byznys, politikaření. Tehdy bylo snazší oddělit dílo
od postojů kolem něj. Dnes jde možná víc než dřív o to, co
svou Pastorální opěvujeme. Pro kulturní publicisty je to
dobrodružná a poměrně odpovědná éra.
(vyšlo v LN)
Žádné komentáře:
Okomentovat