Po práci s U2 a Coldplay se Brian Eno po letech vrátil k té
zvláštní hudbě, jejíž styl vynalezl: k ambientu.
Načasování dává smysl: v éře SuperStars a věčného
soutěžení je tu hudba, která se necpe na vrchol.
Od sedmdesátých let
patří Brian Eno k vynálezeckým duchům, kteří posouvají
představy, čím může být hudba. To je důvod, proč mu jeho
posluchači radši odpustí cosi prapodivného než obyčejného:
proto se vznášely rozpaky nad jeho („normální“, drsněji
řečeno služebnou) produkcí alb hitových Coldplay. Ale co vlastně
znamená slovo „posluchači“ u muzikanta, který přijal výzvu
ozvučit Windows 95? Ten úvodní džingl (má tři a čtvrt sekundy)
slyšel snad celý svět. Mimochodem, nezdolný svéráz Eno ho
udělal v počítači Apple („nikdy jsem s PC nepracoval,
nemám je rád“).
Podobně nestandardním tahem je i jeho nové
album Lux. Warp Records ho ohlašují jako první vskutku sólové od Another Day On Earth (2005), ale spíš jde o to, zda je nějaký dobrý důvod, proč se Eno po letech vrátil k prezentaci typického ambientu. Že by pochopil poptávku po elektronice sedmdesátých let a přišel s vlastním retrem dřív než někdo jiný?
Návrat ztraceného
otce // Enovi příznivci mají
poslední dobou důvod k optimismu: po letech strávených
v ústraní, věnovaných spíš instalacím, se vrátil
k autorské hudbě. Společné album s Davidem Byrnem Everything That Happens Will Happen Today, 2008)
mělo zprvu slabý ohlas: ale když je Byrne spojil s aranžmá
silných současných choreografů, písně najednou zazněly
s velkou jiskrou (viz Colours of Ostrava 2009, anebo film Ride,
Rise, Roar).
Pak už Ena konečně
zlákalo promluvit sólově do dnešní členité elektronické
hudby: vlastně do generace dětí, které si na tisíc způsobů
pohrávají s džinem, kterého on sám před lety vypustil do světa.
Tak lze charakterizovat i společnost kolem londýnského
vydavatelství Warp Records, které si Eno vybral za nový domov.
Dává to smysl: Warp jsou jedním ze středních britských labelů,
které během uplynulé „internetové“ dekády vyrostly a dnes
jsou tak úspěšné a vlivné, že se u nich těsně prostupují
znaky nezávislých a mainstreamu.
Album krátkých
skladeb beze slov Small Craft on a Milk Sea (2010) připomnělo,
že Eno umí silné zvukové kombinace a občas vyvede žánrové
příznaky do ostře nového kontextu. Taky je mistrem v momentu,
který mu získává příznivce, ale jiný typ publika odrazuje:
dokáže být (někdo by jistě neopomněl omšelý přívlastek
„zenově“) emotivně neutrální, dokáže mířit ke zvuku,
který neevokuje žádný z jasných pocitů.
Pro letiště
i pro iPhone // Což se ovšem nedá
říci o čerstvém albu Lux: průsvitnost a křehkost téhle
pětasedmdesátiminutové „hry světla“ evokuje mnoho emotivních
přívlastků. Ve skladbě rozčleněné na čtyři části (a
pojmenované nevyslovitelnými ornamenty) Eno znovu sáhl po čistém,
typickém tvaru ambientní hudby, jak ji začal vytvářet kolem roku
1975. Dnes je plně digitální, ale to je vlastně detail: pořád
se tu „v prostoru“, tedy i z dálky a v ozvěnách,
pozvolna překrývá několik vrstev, jimž mechanismus náhody a
nepravidelnosti nedovolí opakovat se přesně. Takhle hudba chce být
paralelou k mírnému šumu okolí: některé události znějí
zblízka, jiné z větší dálky, namísto silných melodií je
tu podstatná atmosféra, která se šíří do okolí jako jemný
parfém. Anebo jako světlo – tedy Lux.
Eno vlastně vytvořil
tvůrčí paralelu pseudopopového „muzaku“, hudby, jež šumí
v hotelových lobby, výtazích, na letištích. I Lux
zněl před vydáním jako instalace na japonském letišti a také
v turínské galerii. Příběh, který stál u zrodu ambientu,
je dnes už slavný: Eno ležel po úrazu upoutaný na lůžko, když
zjistil, že návštěva nechala hrát hudbu, ale zesilovač je
nastavený na velmi tiché přehrávání. Nedosáhl na něj, a tak
byl nucen poslouchat tichý zvuk, do kterého zasahovaly zvuky
z ulice a z bytu. Záhy zjistil, že tenhle jiný typ
poslouchání má něco do sebe: a vrhl se na „hudby prostředí“,
tedy ambientní hudby.
 |
| V albu Lux jsou založené čtyři grafiky: na webu lze z téhož generativního designu najít tapety na plochu. |
Eno pochopitelně
vzbudil vydáním Luxu otázku: proč se právě dnes vrátil
k tomuhle vyjádření? Koneckonců, křehkou hudbu proměnlivých
ornamentů si mohou sami „skládat“ uživatelé aplikace Bloom,
kterou Eno vymyslel pro iPhone. Ale Lux, který opravdu
vtiskne prostoru nový nenápadný odstín, má cenu hlavně pro ten
velký rozdíl mezi pop-music a ambientem. Ambient neútočí na
vrcholy žebříčků, netouží po hvězdném statusu: je to hudba
měkce spolupracující s okolními zvuky, bez touhy přehlušit,
dominovat a vládnout. V době věčného soutěžení, rekordní
sledovanosti a nejlepších voleb Brian Eno připomíná, že se dá
myslet, tvořit a naslouchat ještě nějakým jiným způsobem.
Brian Eno: Lux. CD,
LP a download vydali Warp Records, 2012
Brian Eno (1948) // Největšího úspěchu
dosáhl Brian Eno jako producent přelomových alb U2 The Joshua
Tree (1987) a Achtung Baby (1991). Už v roce 1971
však byl – spolu s dalšími mladými výtvarníky - členem
Roxy Music se zpěvákem Brianem Ferrym. Se svou Hudbou pro
letiště ustavil model ambientní hudby. Natáčel s Davidem
Bowiem v Berlíně a s Talking Heads v New Yorku,
spolupracoval s Johnem Calem, Laurií Anderson, Depeche Mode,
Paulem Simonem či Davidem Byrnem. Vedle produkce sedmi alb U2 se
do mainstreamovém popu výrazně vrátil prací na albech Viva
La Vida a Mylo Xyloto britských Coldplay.
Po celý život se však
Eno průběžně věnuje i experimentům. V pražské galerii
Nová síň vystavil v roce 1998 společnou instalaci s Jiřím
Příhodou. Tvořil ji nepřístupný prostor, po jehož obvodu zněla
z přehrávačů nevyčerpatelná kombinace zvuků.
Žádné komentáře:
Okomentovat