Kvůli
Járovi Cimrmanovi zvolenému Největším Čechem do nás občas
někdo rýpe: Čechům není nikdo dost dobrý, radši přiznali
kredit fiktivní postavě! Nezdá se však, že by šlo o výlučně
český jev. Umělci mají k dipozici tolik tradičních kultur: a
přece si občas někdo radši vymyslí úplně novou.
V
prosinci tomu bylo právě patnáct let, co nádor na mozku
předčasně ukončil život Simona Jeffese: muže, který svůj
životní projekt nazval Penguin Café Orchestra. Anglický skladatel
a multiinstrumentalista Jeffes (1949 - 1997) trávil díky otcovu
zaměstnání dětství v Kanadě. Později řekl, že tu zažil
kulturu "poněkud ztracených lidí, kteří žijí na moderním
Západě, ale postrádají zakořeněný vztah k domovu".
Nadchly ho možnosti kytary ("jako by z ní při hře vycházeli
andělé"), ale ze studia hudební teorie a klasické kytary
zběhl. Zklamalo ho, že na akademii se setkal s přístupem jako ve
fabrice. Vstoupil do kytarového avantgardního tělesa, ale ani tam
se nenašel ("všichni pořád přemýšleli").
Chvíli
pomáhal natáčet reklamní džingly - a pak přišel impuls, který
jako by vypadl z nějaké Wendersovy road movie. Simon Jeffes si
koupil lístek na Transsibiřskou magistrálu a přejel přes
Sovětský svaz do Japonska. Tam, v bytě přátel, si pustil kazetu:
byly na ní nahrávky ze západní Afriky. "Byl jsem tím páskem
posedlý," řekl později v rozhovoru. "Nechtěl jsem odjet
do Afriky, ani se učit na africké nástroje. Slyšel jsem cosi, co
šlo rovnou ze žaludku a ze srdce, co bez oklik udávalo důvody,
proč lidstvo pěstuje muziku. Nebylo v tom žádné přemítání."
Tahle "Afrika ducha" se stala jeho destinací. Pokládal za
trapné vybírat si na tržišti etnických kultur jako nadšený
turista. "Je prima poslouchat to, ale u toho bychom neměli
skončit. Musíme dělat sami svou ´etnickou´ hudbu."
Trvalo
nějaký čas, než postoupil k praxi. Mezitím div neumřel: v roce
1972 se v jižní Francii otrávil jídlem. Ležel v deliriu a
čtyřiadvacet hodin halucinoval. Později popsal své vidiny: zdál
se mu sen o domě s betonovými místnostmi. Jednu skenovalo
elektronické oko, v druhé probíhal odosobněný sex, třetí
místnost byla plná elektronických hudebních nástrojů, skladatel
se sluchátky byl zabraný sám do sebe. Všude vládlo ticho. Z
tíživé vize se nakonec probral, nikdy na ni nezapomněl. O pár
dní později na pláži ho napadla báseň: "Jsem majitelem
kavárny Tučňák, / budu vám říkat věci napřeskáčku."
Pokračovala dál a byla o tom, jak velkolepou roli v životě mají
náhoda, spontaneita, překvapení, nevypočitatelnost a
iracionalita. Brána k hudbě Penguin Café Orchestra se otevřela.
Hravost
Jeffesova skládání dokumentuje název jedné z úspěšnějších
skladeb: Telephone
and Rubber Band
jsou skutečně tvořené anglickým telefonním tútáním, které
prokládá brnkání na gumičku. Leccos mu zní pastorálně
lahodně, ale Jeffes ke své kráse docházel svébytnými cestami.
První album mu vydal sám Brian Eno. Introvertní Jeffes moc
nekoncertoval, k živému debutu ho však přesvědčili Kraftwerk.
Slova ho v hudbě nezajímala: "Mám problém s významy."
Jak říkal, café Penguin se může nacházet kdekoli ve vašem
podvědomí. Nesmírně ho potěšilo, když mu japonská posluchačka
řekla, že tu hudbu už někde slyšela, ale bylo to asi už hodně
dávno. Inicioval zájem o world music, ale když její éra opravdu
propukla, víceméně to pro něj bylo celé nesnesitelně trapné a
hrubé.
Po
Jeffesovi a Penguin Café Orchestra zbyla řada nahrávek: ve
vydavatelství EMI je sbalili do čtyřalba, které je celé poutavé.
Když je poslouchám, musím myslet i na české duo Dva, které si
taky nechce vystačit se stávajícími kulturami a jazyky, takže si
"v kavárně svého podvědomí" vymýšlí folklor
neexistujících národů. Dokážu si představit, jak zaujatě by
si se Simonem Jeffesem padli do noty.
Žádné komentáře:
Okomentovat