Nejparadoxnější z Velvetů

Sedmdesátku oslavil čilou tvorbou a brzy vystoupí počtrnácté v Česku. Nové album říká, že uvažovat o Johnu Caleovi hlavně jako o členu Velvet Underground dnes nemá cenu. Bude hledat něco nového až do smrti?

John Cale je autor plný paradoxů. Proslavil se jako člen Velvet Underground, ale po většinu života panuje mezi ním a Lou Reedem antipatie. Přinesl k Velvetům hlukový prvek – a sólově pak začal psát jednu půvabnou melodii za druhou. Zajímá ho syrový rock´n´roll, zároveň se však jeho sólovým nástrojem stalo koncertní křídlo. Je tvrdohlavý autor i empatický producent druhých. Jeho projev má v sobě agresivitu a málokdo na svých nahrávkách tak křičí: ale málokterý rocker také s orchestrem a sborem adaptuje poezii Dylana Thomase.

A možná nejvýstižnějším rozporem u Johna Calea je ta fyzická razance, s jakou zpívá své neurčité, mlhavé, napůl surrealistické texty. Až v únoru dorazí na pražský koncert, přivítáme muzikanta, který od šedesátých let používal médium rocku k naplnění vlastních představ o hudbě. A bylo mu při tom jedno, zda je zrovna populární, nebo jestli se o něj nikdo nezajímá. Zažil obojí.

S Warholovým banánem v erbu // Mladíka z Walesu zlákala do New Yorku živá hudební scéna. V Londýně získal od pedagogů titul „nesnesitelnějšího studenta akademie“. Ani své vrstevníky nenadchl happeningovou skladbou, v níž měl zpěvák na květinu v květináči řvát tak dlouho, dokud nezvadne. V New Yorku počátku šedesátých let se podobným věcem lidé divili méně. Cale si psal s Aaronem Coplandem a vystoupil na pověstném koncertě, kde se Vexations Erika Satieho hrály v repetici osmnáct hodin (vydržel jeden posluchač). Podstatná byla hudba dlouhých tónů, v níž se Cale trénoval s minimalistou La Monte Youngem. Viola, „nejsmutnější nástroj“, který na něj ve školním orchestru doslova zbyl, se najednou hodil.

„Mysleli si o mně, že jsem popový muzikant, protože jsem nosil dlouhé vlasy,“ popsal Cale nedorozumění, na jehož základě se seznámil s Lou Reedem. Oba účinkovali v „náhražkové“ skupině, jež měla propagovat hit, který Reed napsal na zakázku. Zalíbilo se jim to natolik, že založili kapelu skutečnou. Zbytek, s Warholovým banánem v erbu, je historie.

Když si dnes vybavíme temný, místy skřípějící zvuk violy Johna Calea ve Velvet Underground (třeba ve Venus In Furs, kde alt Nico rozehrává námět markýze de Sada), nemůžeme se divit, že po třech letech Cale kapelu opouští: vzápětí se totiž začal realizovat dost jinou hudbou, pro kterou neměl vedle Lou Reeda ve skupině prostor. Pomohl sice Iggymu Popovi a Stooges najít výraz pro pudový, divoký debut (1969), ale jinak se syrovému rock´n´rollu nevěnoval. Záhy vydal písňovou desku Vintage Violence (1970), tak světlou a nostalgickou, že by to od dekadentního Velveta nikdo nečekal. Klasik americké rockové kritiky Robert Christgau s ní měl problém: „Záhadné texty by se neměly spojovat se záhadnou hudbou, málokdo se pak obtěžuje s hledáním odpovědí.“

Ale sklon k poezii, která nezjevuje jeden jasný význam, Calea neopustila. Proto s chutí hostoval na desce předčasně zemřelého Nicka Drakea, proto jako producent ukázal básnířce Patti Smithové cestu k punku. Na budoucnost ho připravovala i - zdánlivě méně tvůrčí - práce pro vydavatelství Columbia: mixoval alba do kvadrofonního zvuku, který tehdy stál na prahu popularity. Na přání Stanleyho Kubricka přemíchal i Mechanický pomeranč: kdyby kina tehdy byla zavedla „kvadro“, mohli jsme mít surround už v éře Kmotra a Čelistí...

Surrealista pod hokejovou maskou // Rozhodnutí, jak moc „tvrdou“ hudbu chtějí hrát, činí hodně muzikantů často podle toho, k jaké partě (sociální skupině, řekl by expert) chtějí patřit. John Cale hudbu z těchhle společenských her vyjmul: na to je mu zvuk příliš drahý. Ve své velké éře během sedmdesátých let zapojil smyčce a orchestr (Paris 1919), titulní píseň alba Fear (Strach) ústí do neurotického primálního řevu. Spolu s Brianem Enem hledal nové kolorování písní, na koncertech přitom řádil jako dobrý kumpán Iggyho Popa a nosil na obličeji hokejistickou masku. Balady jako Buffalo Ballet nebo Chinese Envoy popišme pro stručnost jako prostě krásné: ne nadarmo si blockbuster Shrek mohl po letech dovolit zařadit Caleovu citlivou a slavnostní verzi Cohenovy Hallelujah (dnes už vinou televizních show zevšedněla, Cale ji převzal jako jeden z prvních). Přitom jeho nahrávka Elvisova sexy hitu Heartbreak Hotel je převedená do mollové tóniny a má suicidální atmosféru.

Tahle rozepjatost, ignorující rocková pravidla a návyky publika, zpomalila Caleovo přijetí do všech síní slávy. Ale taky z něj udělala jedinečného autora, který se nepřidal k žádnému žánru. Namísto toho po boku Patti Smith, Talking Heads, Briana Ena či Laurie Anderson vyjádřil chorou nervnost urbánní společnosti.

Zajímavé je, že představa publika o Caleových slabých obdobích (drogy ho oslabily zvlášť v 80. letech) se nekryje s jeho vlastními výhradami. Debut Vintage Violence (1970) prohlašuje za stylistické cvičení bez originality, pouhý test, zda je schopen psát melodie. „Ne nadarmo mám na obalu přes obličej punčochu: až časem mi došlo, že jsem skutečně nechtěl ukázat pravou tvář.“ Je to přitom půvabná deska, má v sobě něco z křehkosti sixties: Cale ji ale nemá rád, stejně jako pozdější Helen of Troy (1975). Tu postihl příběh ze staré éry gramoprůmyslu: když Cale odjel na turné, firma netrpělivě vzala nedefinitivní nahrávky a vydala je.

Stran českých koncertů Johna Calea není ani tak významné, že už jich bylo tolik (nadcházející je čtrnáctý!), ale že několikrát měly speciální nádech. Ještě než divadlo Archa otevřelo svou scénu, pozvalo Johna Calea do velkého sálu Lucerny. Bylo to v jeho hvězdné hodině sólových klavírních koncertů (1992), které kdekdo považuje za nejlepší variantu jeho živého hraní. O dva roky Archu otevíral duet Johna Calea s „nejlepším tanečníkem císařství“, jak zní výroční titul, který několikrát patřil Minu Tanakovi. John Cale to měl snazší, předkládal svou hudbu ke konfrontaci: Tanaka se na počátku večera sotva znatelně hýbal, na konci už reagoval na rytmus.

Vloni John Cale přijal pozvání na festival v Trutnově – údajně i kvůli vazbě přehlídky na underground a okruh Václava Havla. Nutno říci, že sám Cale reprezentuje mnohem živější práci s „odkazem undergroundu“ než česká scéna – a nostalgické připomínání minulosti, či snad dokonce vyvozování étosu z ní, vůbec neprovozuje. Taky si lze jen těžko představit, že by jako Lou Reed přijel zazpívat nějaký svůj Perfect Day na oficiální slavnost. Koneckonců, který z jeho nadreálných textů by na ní nepůsobil nepatřičně? V tomhle smyslu pro Calea zůstává názorovým sloganem po léta jediný: Všechnu moc imaginaci!

Žít pořád jako na policii // S bílými rozčepýřenými vlasy (a celoživotně mohutným zobanem) vypadá dnes John Cale jako trochu vrásčitější papoušek kakadu. Snad se chtěl kolem loňských sedmdesátých narozenin připomenout zase coby autor v pilné práci: každopádně se po čase pustil do nových písní. Silné pětipísňové EP Extra Playful doprovodil klip režírovaný jeho dcerou Eden. Navíc vyšlo i album remixů, kde se – poprvé – s Calem spojili výteční současní autoři: od německého elektronika Carstena Nicolaie až po Marii Minervu – londýnskou Estonku, jejíž chytré recykláty staršího soundu u nás živě zněly na festivalu Creepy Teepee.

Cale si zkrátka po čase pustil k tělu současnost: na aktuální desce Shifty Adventures In Nookie Wood ji ale reprezentuje už jen jemný dotyk producenta Danger Mouse, jehož stylový rozlet může připomenout právě Calea (spolupracoval s Gorillaz, The Black Keys i s Norah Jones). Ale Danger Mouse se v Caleově losangeleském studiu zastavil jen krátce. Stylově zaostřil úvodní I Wanna Talk 2 U, kde Cale svou typickou nervnost aplikuje na očekávání nezvaného apokalyptického hosta („šeptals mi do ucha, že se letos stavíš“). Jinak Cale natočil všechno jen s několika přáteli: barevný obal vystihuje rozmanitost zvuku – od programovaných funkových rytmů přes občasné vynoření ikonické violy až k robotické úpravě hlasu, znějícího přes vokoder v songu o jakési japonské potvoře, motýlí příbuzné Godzilly jménem Mothra.

S texty na tom dnešní ex-Velvet není špatně. December Rains je neutěšená vize blízké budoucnosti („Google ti leze na nervy, politika je levá a pravá: rozluč se se svým soukromím“) a Scotland Yard líčí svět, v němž jsme pořád pod dohledem („žít, jako bychom něco provedli, žít pořád jako na policii“), ale tyhle konkrétní odkazy plují v husté mlze neurčitosti a nejasných souvislostí. Žádná agitka.

Pop už má svá léta a sedmdesátiletých rockerů přibývá. Hodně jich ale žije z poetik minulosti. „Muž přítomnosti“ Cale oproti nim pořád zkouší kombinovat nové ingredience: a publikum má štěstí, že svoje zvukové mičurinství uplatňuje na něčem tak široce srozumitelném, jako jsou písničky. Ať už bude v pražském klubu Roxy na únorovém koncertě hrát čerstvé songy nebo čtyřicet let starou Paris 1919, vypadá to na setkání s vitálním autorem, který na nic, co se podobá důchodu nebo finální bilanci, nepomýšlí.

John Cale: Shifty Adventures In Nookie Wood. CD, LP a download vydali Six Degrees, 2012. Koncert v pražském klubu Roxy se koná 28. února.