Elektronická žena // Laurie Spiegel

Jsou to samá ženská jména. Když se v poslední době vynořují utajené klenoty z rané elektronické hudby, téměř všechny objevené „chybějící články řetězu“ tvoří ženy. Čím to? Odpověď je prozaická: zvuková práce s přístroji byla dlouho pokládána za čistě technickou záležitost a k nekonečnému přesouvání konektorových „banánků“ mezi zdířkami přístrojových desek se hodilo mít drobné ruce. Proto třeba BBC ve své „radiofonické dílně“ zaměstnala dámy: taková Delia Derbyshire, bohužel už po smrti, dnes sklízí ohlas jako autorka znělky nekonečného sci-fi seriálu Doctor Who.

 Vloni se do panteonu „elektronických žen“ přidala – naštěstí stále živá a čilá – Laurie Spiegel z New Yorku: album její hudby ze 70. let The Expanding Universe (Rozpínající se vesmír) označil hudební časopis Wire za vůbec nejlepší archivní nahrávku, která v roce 2012 na světě vyšla. Spiegel nikdy nebyla úplně zapomenutá: filmový blockbuster Hunger Games si vypůjčil její hudbu (pro scénu s rohem hojnosti), ještě zásadnější je, že její hudební realizaci Harmonie světů podle astronoma Keplera odnesla v roce 1977 do vesmíru sonda Voyager jako součást poselství jiným civilizacím.


Teď však můžeme hudbu Laurie Spiegel poslouchat kromě mimozemšťanů i my. První pocit z jejích skladeb je jasný: využívá stroje k hudbě nečekaně veselé a živoucí, pracuje s lidovými motivy a melodie se tu splétají v barokní polyfonii. Laurie, která umí na loutnu či mandolínu, nic z toho nehrála na klávesy: vypadá to bláznivě, ale své poetické a lidské kousky programovala v  jazyce Fortran. „Počítače byla v té době vnímané jako nebezpečné, hrozivé, odlidštěné a usilující o moc,“ říká dnes. „Přičítaly se jim vlastnosti institucí, které je tehdy vlastnily: armády, vlády, bankovních systémů. Lidi se obecně počítačů obávali, a tak panoval odstup vůči jejich užití v hudbě.“ Stačí si vzpomenout, jakou úlohu má počítač HAL v Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odysea.

Tehdy to chodilo tak, že „jste vložili data do počítače, přes víkend to nechali běžet, v pondělí přišli a v bufferu bylo vašich třicet sekund hudby,“ vzpomíná Laurie Spiegel. Což ji přimělo hledat nějaké lepší cesty: hlavně využívat stroj k hybridní aktivitě. Nechala program kontrolovat to předpokládanější a opakované, zatímco sama přispívala tou fantazijní částí, „u které nevím, proč to dělám“.  Tenhle moment je typický pro všechno, co udělala: také pro software Music Mouse, s nímž si mohou hrát i děti a který dnes dostává oprášenou podobu pro iPad a chytré mobily.

V sedmdesátých letech měla Amerika víc silných autorů, kteří čekali „v pořadí“ na širší ohlas. Pilně tehdy pracovali Steve Reich či Philip Glass – a stejně jako „elektronická Laurie“, ani oni dlouho nevycházeli na deskách. Laurii počátkem 80. let vydal spřátelený folkový label: dávalo to smysl pro ty apalačské motivy a tradiční taneční rytmy, ale tuhle skladatelku by asi víc ocenilo publikum Kraftwerk, Zappy a Laurie Anderson. Dnes už se o ní rychle dovídá. Sama Spiegel nejen vymetá archivy pro další album, ale mluví o tom, že její staré programy zdaleka nevygenerovaly všechnu hudbu, jakou by mohly. Vymyslela zkrátka mlýnek, který ještě nesemlel vše, co mohl. Zní to absurdně, ale neotvírá se tu (strojově „hrozivá“) možnost, jak by aktivní tvorba mohla přežít svého skladatele?

Laurie Spiegel - The Expanding Universe. Vydal label Unseen Worlds, 2012