Zvon vycíděný sidolem

Kam dnes dospěl příběh ženy, která došla z brněnských scén ke světovému publiku? Na "symfonickém" albu Zvon zní dnešní Iva Bittová, zároveň se ohlíží do minulosti: novou podobu tu dostaly starší písně.

Když dnes sledujeme pár českých záběrů z celovečerního hudebního dokumentu Step Across the Border (1990), rychle nás pocitem přenesou do hudební a divadelní komunity osmdesátých let, kde se kreativitou vzdorovalo ničemnosti rozpadajícího se socialismu. Iva Bittová s Pavlem Fajtem ve filmu sedí opření o jakousi zídku, hrají a zpívají: zpěvačka a houslistka v jedné osobě vyzařuje podivuhodně vyvážený mix dobře vyladěných instinktů, hudební inteligence a konkrétní technické zručnosti. Je zřejmé, že si vychutnává stejně tak hru jako pěkné světlo toho dne, kdy se v exteriéru natáčelo, ba dokonce že se jí obojí jaksi slévá v jedno.

Dvě sestry, dvojí romství // Do snímku Step Across the Border přivedl Bittovou a Fajta průvodce filmem, britský kytarista Fred Frith. Cestoval s filmaři po světě a představoval různé podoby improvizace. K té nemohlo duo z Brna zas tak moc podotknout: Iva Bittová už tehdy tíhla k pevným rámcům skladeb. Bylo tu však ještě něco jiného, co spojovalo japonské, americké a evropské sekvence filmu: tendence pozorně naslouchat, "vposlouchávat se" do světa a odtud čerpat pro svou tvorbu. Platí to i pro písně, které znějí na přesném albu Bittová & Fajt: ona svým smyčcem pokouší kovový rám, on hraje vedle bicích i na neušlechtilé industriální nálezy. Naslouchají svým nástrojům i svým vnitřním hlasům: a druhým pólem té nové prostoty a pokory byly nejednoduché kompozice.

V dramaturgii filmu s Fredem Frithem reprezentuje Iva Bittová typ kultury, které se tu hudebníci ze západního světa moc nedotýkají: tepe v ní horká krev východní Evropy, témbr místy připomene bulharské sbory, lidové melodie swingují a svádějí, ve vzduchu je cítit dým z kočovnických ohňů. Vždycky existoval zásadní rozdíl v prezentaci sester hudebnic: Ida Kelarová před sebou nesla své romství odhaleně, hrdě a občas až programově, Iva Bittová ho do hry netahala. Když se dnes ohlédneme po její dosavadní kariéře, nezdá se, že by ho vytěsnila: spíš ho přetavila do moderní, otevřené podoby, která nelpí na etnicitě, ale svobodně si uchovává domovské aspekty a rozpouští je v setkáních s "kmeny" odjinud - včetně kmene jazzmanů, dýdžejů a současných skladatelů.

Kdo má z doslechu pocit, že "brněnská alternativa" těch let byla nějaká přehnaně seriózní, do sebe uzavřená scéna, ať si poslechne repertoár alba Zvon: je báječným plodem oné doby, Bittová s ním může dodnes pracovat, má v sobě tvárnost, která jej dokáže propůjčit i smyčcovému orchestru. V černém je rockový šanson s rozevlátou, a přitom úměrnou melodií - tak půvabnou zdejším mladším muzikálovým pophvězdám nikdy nikdo nesložil. Tuhle napsal Jiří Kolšovský, zpěvák byvší kapely Dunaj, který zemřel velmi předčasně, krátce po čtyřicítce.

Iva Bittová měla štěstí na spolupracovníky: když přemluvila bubeníka Pavla Fajta, aby s ní hrál v duu, a "na oplátku" nastoupila na čas jako zpěvačka do Dunaje, vpletla se do souvislostí, které jí v růstu pomohly nejvíc. Od setkání s kytaristou Vladimírem Václavkem (vtiskl styl písním na posledním skutečně zdařilém projektu Bittové, dvojalbu Bílé inferno z roku 1997) až po poetické texty Karla Davida nebo J. A. Pitínského. Hledání i nalézání, shrnuté na albech Bittová & Fajt (1987) a sólovém Iva Bittová (1991, znovuvydáno pod názvem Divná slečinka, 1996), má sílu naplněné originální vize, jaká se v české poválečné hudbě objevila jen několikrát. 

Epilogem za spoluprací s Fajtem, když už se 
v devadesátých letech všechno ubíralo do různých stran, je roztříštěné, ale v momentech silné Ne nehledej (1994). Mezi suverénní úspěchy Bittové je potřeba počítat i vánoční album Kolednice (1995): sousedsky uvolněné zpívání s lelekovickými dětmi se tu prolnulo s naprosto moderní imaginací a vznikla tak jedna z nejpřekvapivějších "nezávislých" vánočních desek.

Čekání na spoluautora // S delším čekáním na silný nový repertoár Ivy Bittové jsme si v devadesátých letech mohli poprvé uvědomit její osudový handicap: není autorská osobnost, přestože se tak o ní občas mylně uvažuje. Vybudovala si sice vokální slovník, jaký poznáme po prvním mňouknutí, ale co se týče samotného reperotáru, je nucena hledat u druhých. Dokáže být spoluautorkou: ale po vytěžení tajemného, vždy trochu mystického minimalismu Vladimíra Václavka na Bílém infernu nastalo dlouholeté tápání.

Experimentátoři mají svaté právo zkoušet, "co to udělá". Iva Bittová natočila znovu starší písně s nizozemským dechovým tělesem Netherlands Wind Ensemble (přispěla mu tak do sbírky mnoha mezinárodních spoluprací, bohužel podnětných spíš jen myšlenkou spojování kultur, ne už hudebním výsledkem), spojila se s průměrným, sebepropagujícím flétnistou Andreasem Kröperem (Echoes, 2001), z odstupu působí naprosto nekoncepčně její spojení s technem (The Party, s DJ Javasem, 2004). U soudobého sdružení Bang On a Can zní dobře, že je "z New Yorku": ale vydává se samo, bez dramaturgické oponentury a nebrání se nadprodukci: snad i proto je společné album Elida (2006) repertoárem nesrovnatelně vratčí, než byly Bittové počátky.

Po celou tu dobu ležel ladem - už jednou dosažený - individuální styl skladeb, jedinečné gesto jejího raného repertoáru. Muzikantka couvala ke konzervativnějším podobám hudby, nedařilo se jí úročit čas a postupovat ve své cestě dál a hlouběji: viz nemastné neslané projekty jako koncert starých evergreenů Jazz (2008), jehož hlavní hodnotou byla ta lidská: spojení se sestrou. Její nejvýznamnější nahrávkou po Bílém infernu se tak stala Mater - křehký i rafinovaný projekt slovenského skladatele Vladimíra Godára (který převzal do svého katalogu v roce 2006 slavný mnichovský label ECM). Bittová tu "jen zpívá", ale kreativně, po svém a hlavně konečně v pořádném kontextu.

Během let se změnila ještě jedna podstatná věc. Prvotní Bittová patřila k výrazným ženám na české rockové a písničkářské scéně (od Dáši Voňkové přes postpunkové Zuby Nehty až po Moniku Načevu), kterým nechyběl přirozený půvab, ale když došlo na projev a sdělení, nechávaly ho stranou. U Bittové se během let věci posunuly od jemnosti, překvapivosti a hlubšího plánu směrem k předvádivosti. Timing se stal showmanštější, najdeme u ní tak koketní momenty a roztomilosti, jaké by nikdy v životě nenapadlo rozehrát její kolegyně soustředěné na tvorbu: a nemusíme myslet jen na špičky ráže Laurie Andersonové a Meredith Monkové. Je to zvláštní aspekt české nejistoty: jako by si žena výstup před publikem bez explicitního sex appealu nedovedla představit.

Smyčce z bitvy o Mordor // Album Zvon plně zúročuje "profit", který během tohoto - umělecky rozpačitého - vývoje přišel: Bittová se stala populárnější. Získala pověst jakési "soft" podoby náročnější kultury, radikálnější polohy se v mnoha projektech jen škádlily, byla tu legitimizace Janáčkem, snímky Želary a Tajnosti. Právě při práci na Želarech se s Ivou Bittovou setkal autor soundtracku Petr Ostrouchov - vůdčí hybatel věcí ve věci Zvonu, aranžér orchestrálních partů a nyní i vydavatel alba. Původním impulsem byla objednávka festivalu Struny podzimu, který spojil Bittovou s Pražskou komorní filharmonií. Další život košatých aranžmá vedl k aktuálnímu albu.

Osvědčené starší písně (a jedna nová) jsou tu "převyprávěny" ve slibné ambivalenci: smyčcový orchestr jen jen jedním z elementů, vyvažuje jej kapela plná sólistů (od kytaristů Vladimíra Václavka a Davida Dorůžky k cembalistce Monice Knoblochové). Dobrodružnějších orchestrací se odvážila Beata Hlavenková - skladatelka a kapelnice žánrově neurčitých projektů Lenky Dusilové: těžko sice říci, proč zvolila orientální stylizaci ve svádivém vyznání mýdlu Elida, v Paraskevě však přidala k původní skladbě cenné a logické části. Někdy smyčce i klavír Hlavenkové působí trochu nadbytečně: zbytek aranžmá stejně prozrazuje, že originál byl nejlepší a autoři to tuší (jinak skvělá V černém). Obalit zenově neemotivní minimal Vladimíra Václavka Zvon sbory, osudovými běhy smyčců, crescendy a vyzvánějícími zvony znamená úplně ho proměnit: ach jo. Aspoň že Bittová vždycky zlehka a snadno pracovala s dětmi: kdykoli tu zazní beskydský sbor Grunik, všechno vyroste, ať už se zpívá lidovka nebo Skácelova Uspávanka.

Angažovat Petra Ostrouchova znamenalo rozhodnout se pro syntetika, který je doma ve stylizacích filmové hudby: a skutečně, barokní vize Zapískej ("mé kosti jsou flétnou...") v jeho úpravě získává jakýsi keltský válečný drajv, jaký známe z hobitích příběhů na plátně. Smyčcům je přisouzena role citového beranidla (Větvička) - a asi by bylo mylné pokládat to za slabinu, tenhle projekt míří k publiku, jež by Bittovou z roku 1987 asi ani nechtělo. Jen je třeba dodat, že takový projekt je méně výlučný a nepotřebuje tak zásadní talent.

Hledání, které neskončilo // V současných rozhovorech Iva Bittová říká, že plánuje poodejít od civilizace: pokud se něco takového stane, bude to svým způsobem odpočinek po delším hledání, které neskončilo nálezem. A nic na tom nezmění to, že publika, které má rádo Bittovou jako emotivní zážitek, případně jako domnělý symbol "kultury pro náročné", není málo a Zvon jistě s chutí přijme.

Ale nesuďme předčasně: brzy po Novém roce vydává pro světový trh mnichovské vydavatelství ECM nové zpěvaččino album Solo. Třeba bude znamenat novou kapitolu. Na váze mu přidává už jen to, že o něm Bittová v současných českých interview mlčí.

Iva Bittová: Zvon. CD vydal Animal Music, 2012.

(vyšlo v Orientaci LN, 11/2012)