Až v pondělí (psáno v prosinci 2012) zaplní sál
pražské Akropolis Arve Henriksen, bude to vzácné setkání
s někým, kdo spojuje náročné publikum s těmi, kdo
chtějí slyšet „něco krásného“. V souvislosti s norským
trumpetistou bychom mohli otevřít téma příkladného stavu
tamějšího hudebního školství, meditovat o vlivu japonské
kultury na Západ a poukázat na otevřenost mladších jazzmanů
drsnému elektronickému noisu. Ale vlastně jde hlavně o to, jak
výtečně a osobitě Arve hraje.
Popularitu skandinávského jazzu
rozpoutal už v 70. letech Jan Garbarek: právě proto, že
nebyl striktně žánrový, ale ukazoval, že do jazzu lze vplést i
norské lidové melodie, sibeliovskou rapsodičnost a evropské
klasické cítění. Když se v devadesátých letech zdálo, že
Garbarek už jen mělce opakuje své líbezné štěbetání, ukázala
se nová generace. Vážila si ho – ale hlavně za impuls, který
ukázal, že je třeba posouvat tradici pořád dál. Působilo jako
revoluce, když si trumpetista Nils Petter Molvaer pustil k své
hře technobeaty a vydal remixy: během pár let zněl jeho nu-jazz
z trendových klubů od Berlína po Tokio. Právě Molvaer svého
mladšího kamaráda Arveho ovlivnil, ale ne lekcemi: půjčil mu
kazetu s nahrávkou japonské bambusové flétny. Nástroj
jménem šahuhači Henriksena uchvátil: přesně se strefil do jeho
hledání netradičního zvuku trubky. Když zapadl do postjazzového
kvartetu Supersilent (což je mimochodem značka sněžného děla),
jeho tón mohl připomenout dyšný, matný sound Milese Davise. Ale
Arve byl ještě flétnovější.
Aby to nebylo tak jednoduché,
Supersilent vůbec nezněli křehce. Jejich spojení ambientní
obraznosti, lahodné trubky, temného noisu a prvků klasické
moderny se můžeme podivovat nejen na hudební úrovni, ale hlavně
v sociální rovině. V hudbě jsou přece profesionální
i fanouškovské komunity plné antipatií: metalisti jsou jiní než
jazzmani a nekamarádí se; ale v Arveho
norské generaci můžeme slyšet metaljazzové kapely, třeba
Shining. Supersilent byli patrně první, kdo svedli na jediné
koncerty publikum lomozivého noisu a industrialu s příznivci
jazzové improvizace. Dali tím najevo, že těsná konfrontace
různých kultur, které vedle sebe přebývají v dnešních
velkoměstech, z nich nadělala smírné sousedy, kteří jsou
na sebe zvědaví.
V Supersilent se stal Arve
Henriksen legendou: tím lepší bylo zjistit, že toho má ještě
dost v zásobě. Některé melodie nechtěl vést přes trubku:
začal spontánně zpívat vysokým sopránem, vlastně kastrátským
hlasem. Na vlastním albu Strjon (Pramen) se vyznal
z náklonnosti ke krajině rodného venkova. Po letech skončil
v náruči labelu ECM, který světu představil Garbarka: kruh
se uzavřel. Když Supersilent potřebovali čerstvý impuls, aby se
hnuli z místa, pozvali k živým duelům Johna Paula
Jonese, basáka samotných Led Zeppelin. V těchto dnech jedou
britské turné: aspoň se v pondělí v rozhovoru pro
stanici Českého rozhlasu Radio Wave budu moci zeptat Henriksena na
čerstvé zážitky…
V americkém časopisu Down
Beat letos otiskli legračně rozčilený dopis. Čtenář z Mexika
píše: „Vaše kritická anketa je směšná. Nejlepší jazzoví
trumpetisti na světě jsou v současnosti Norové, především Arve
Henriksen, a vy je vůbec nemáte mezi oceněnými!“ Není to
argument, že Arve je prostě nejlepší: ale není špatné vědět,
že jsou lidé, kteří si to myslí.
Žádné komentáře:
Okomentovat